Na nebezpečí ekumenismu názorně poukazují některé české církve inspirované maďarským Sborem víry: „Skvělý život bez hříchu“: „Žádná ekumena! Žádná shoda s ničím! Žádná ekumena s katolickou církví, ani s neprobuzeneckými sbory! Žádné prosté skupinkování a běhaní z konference na konferenci. Nic! Vydáváme se jasným proudem a konáme Boží vůli a naplňujeme jedinou vizi. A hotovo! Ať si říká, kdo chce, co chce: Oni jsou pyšní, oni nespolupracují. Ať si myslí, kdo chce, my chceme probuzení.“ Řekl například Petr Kuba, pastor sboru Církve víry v Praze. Ve svém kázání „Nástrahy ekumenického hnutí“ dále upozorňuje na to, že za ekumenickým hnutím stojí zlé „síly“ a vyzývá k „duchovnímu boji“ proti nim.

„Žádná ekumena! Žádná shoda s ničím! Žádná ekumena s katolickou církví, ani s neprobuzeneckými sbory! Žádné běhaní z konference na konferenci. Nic! Oni jsou pyšní, oni nespolupracují.“

Ekumenické hnutí je tedy vnímáno jako překážka probuzení a to proto, že brání volnému

pohybu Ducha svatého. Tato pneumatologická koncepce může působit velmi překvapivě. Stojí proti jakémukoliv tradičnímu vnímání práce Ducha svatého jako toho, který vede k jednotě a sbližuje nejen křesťany různých tradic, ale skrytě působí i v mimokřesťanských náboženstvích. Taktéž odporuje vnímání práce Ducha svatého z pozic samotného pentekostálního hnutí, které si je vědomo, že právě skrze toto hnutí se prohlubuje život církve jako celku, ať už se jedná o působení Ducha na místech vyšších příček církevní hierarchie nebo v rámci jakkoliv tradičního bohoslužebného projevu.

„Toto chápání stojí proti jakémukoliv tradičnímu vnímání práce Ducha svatého jako toho, který vede k jednotě, věřící sbližuje.“

Nicméně, zmiňovaná výlučnost souvisí se zjevením o pozici „skutečné církve“ a o duchovním boji, které bylo dáno autoritám hnutí. Mnohým následovníkům maďarského Sboru víry vadí kolektivní vedení sboru, tedy přesně to, co tak houževnatě prosazoval Dan Drápal, nečinnost pastorů a nízké evangelizační úsilí, neporozumění Boží vůli pro církev a likvidace sborů v důsledku nesprávného vedení. Změnu např. dle Petra Fiřta může přinést až pokání vedoucích představitelů a dává za vzor KS Milost.

Princip kolektivního vedení sboru staršovstvem principiálně neumožňuje chápání pozice pastora jakožto služebného daru, který tyto sbory našly v pastorovi Sándoru Némethovi, Jaroslavu Křížovi. S tímto výlučným principem souvisí i postoj k ekumenickému hnutí a ke vzájemné spolupráci různých denominací. Na základě jejich výše předložené teologické perspektivy je snad možné podotknout, že v KS Milost a v Církvi víry je dialogický princip naprosto neznámou záležitostí, ať se jedná o pohled na jakýkoliv aspekt jejich činnosti.

„Princip kolektivního vedení sboru staršovstvem principiálně neumožňuje chápání výlučného postavení pastora dle maďarského vzoru, ke kterému má být chován zavázaný učednický vztah. S tímto výlučným principem souvisí i postoj k ekumenickému hnutí a ke vzájemné spolupráci různých denominací. Dialog neexistuje.“