Sbory inspirované maďarským Hit Gyülekezete upřednostňují pojetí Boha jakožto vojevůdce a válečníka a církve jakožto Boží armády, jejímž úkolem je především poslušnost a naplňování Božích představ, tak aby se jeho království mohlo na zemi rozšiřovat a prosazovat. Kvůli nutnosti eliminovat vliv škodlivého ducha humanismu se podle mého pozorování zcela ztrácí křesťanský důraz na laskavost, lidskost a shovívavost a domnívám se, že tento přístup problematické působení těchto společenství ještě prohlubuje. Je paradoxní, že právě stoupenci typicky triumfalistického společenství v důsledku tohoto učení nevědomky přiznávají silám zla více moci než samotnému Stvořiteli všeho a „jejich osvobození“ se tak může stát „cestou zotročení“. Následkem jejich vyhraněnějšího učení bývá také vyhraněná praxe. Skrytým důvodem a snad nevědomým motivem k šíření těchto nauk může být pěstování a udržování stoupencovy závislosti na daném společenství. Předestření Boží svrchovanosti a svobody pro tímto způsobem deformovanou křesťanskou víru se může stat zdrojem vnitřního osvobození jednotlivce. Za významný terapeutický účinek proto považuji teologicky zdůvodněný důraz na lidskost jakožto Bohem již darovanou a deklarovanou svobodu.

Je paradoxní, že právě stoupenci typicky triumfalistického společenství v důsledku tohoto učení nevědomky přiznávají silám zla více moci než samotnému Stvořiteli všeho a „jejich osvobození“ se tak může stát „cestou zotročení“.

Postavení člověka jako takového je bezvýhradně založené na výkladech Hnutí víry, které převzalo starší koncepce a zveličilo některé důrazy. Zásadní událostí pádu v zahradě Edenu bylo celé lidstvo zaprodáno satanovi. Význam Kristovy oběti spočíval v placení výkupného ďáblovi a jehonejvětším utrpením byla jeho duchovní smrt v pekle, která byla zakončena jeho znovuzrozením, díky němuž se znovuzrozením stává i lidský duch svatým. Člověk je tedy duch, má duši a žije v těle. Neznovuzrozený duch je mrtvý, jehopozůstatkem je svědomí a duše a tělo jsou v disharmonii. Když člověk umírá, duch smrti oddělí jeho duši a ducha od těla, člověk ztrácí ochrannou schránku a veškeré jeho vnímání /pekla/ se navěky zintenzivní. Když se člověk stane křesťanem, mrtvý duch ožije a Duch svatý začne sjednocovat tyto tři složky – tělo, duši i ducha a lidský duch se stává svatým. To má ovšemmnohé důsledky, které jsou formulovány ve výkladech o autoritě věřících, o vložení Božího potenciálu do ducha věřícího a jeho zbožšťování a následné zodpovědnosti těchto věřících prosadit Boží království na zemi prostřednictvím oddané služby, finanční obětavosti a krajní poslušnosti. Církev se tak stává organizovanou složkou Boží armády, která vede Hospodinovy boje, když satana vytlačuje z jeho získané pozice. V extrémnějších intencích tohoto výkladu pak nejde o nic jiného než o zveličování satanovy moci nad člověkem, dále o přidávání dalších atributů a významů k Ježíšově oběti a jejích důsledků pro věřícího a nevěřícího a o zvyšování míry lidské odpovědnosti za satanovu vládu nad světem, která má být mařena prostřednictvím duchovního boje. Obsahem této práce není teologická evaluace předložených tvrzení, nicméně se domnívám, že citlivé zhodnocení nemístné heterodoxie by mohlo mít příznivě terapeutické účinky na bývalé stoupence, kteří se v důsledku tímto způsobem vedené interpretace křesťanského vyznání ocitli v psychických obtížích.

“Zdůrazňování a zbožšťování Božího potenciálu vloženého do ducha věřícího rovněž zdůrazňuje zodpovědnost těchto věřících prosadit Boží království na zemi prostřednictvím oddané služby, finanční obětavosti a krajní poslušnosti. V extrémnějších intencích tohoto výkladu pak nejde o nic jiného než o zveličování satanovy moci nad člověkem a zodpovědnosti člověka nad osudem světa, čímž se člověk může dostat do psychických potíží.”

Za zajímavou inovaci, která souvisí s antropologií, považuji výklad zákazu o požívání krve. Protože v krvi je život, „kdo sní krev zvířete, přirozenost toho zvířete se zabuduje do jeho osobnosti“. Není mi známo, že by členové měli přímo zakázáno požívat některé pokrmy, nicméně, pokud věří učení, které jim předkládá pro ně významný Boží služebník a pastor jednoho z tisíce členných maďarských sborů, dobře si rozmyslí, jestli jim zabijačková polévka nebo jelítka stojí za výčitky svědomí a za obavy, že by se přirozenost prasátka zabudovala do jejich vlastní.

Zákony působí jakoby mimo Boha. Zdá se, že Bůh sám se podřizuje pod tyto duchovní zákonitosti a chrání před nimi i ty, kdo hřeší z nevědomosti. Svrchovaný křesťanský Bůh se tímto učením stává podřízeným jakémusi duchovnímu zákonu, principu ne nepodobnému pojetí dharmy ve východních náboženstvích. Do stejného postavení se dostává i Ježíš, také on žil podřízen duchovním zákonitostem. Podle mého názoru může toto učení vést ke ztrátě křesťanské víry, jakožto důvěry, věřící se ocitá před neosobním duchovním principem a je obklopen množstvím osobních duchovních bytostí – démonů, od kterých se musí neustále osvobozovat.

“Zdá se, že Bůh sám se podřizuje pod tyto duchovní zákonitosti a chrání před nimi i ty, kdo hřeší z nevědomosti. Toto učení může vést ke ztrátě křesťanské víry, jakožto důvěry, věřící se ocitá před neosobním duchovním principem a je obklopen množstvím osobních duchovních bytostí – démonů, od kterých se musí neustále osvobozovat.”

Naprosto zjevným rozmlžením otázky po Boží svrchovanosti věřící ztrácí konečnou oporu v duchovně nepřátelském prostředí, což může vést k pastoračně mimořádně náročným výzvám, úkolům a situacím, které od duchovního či poradce vyžadují hlubokou znalost teologických otázek, zvláště na poli systematické a dogmatické teologie. Úzkost pak může podpořit i přesvědčení, že lidé víry mají být vítězové v Kristu a skutečnost, že tomu tak není. Tím, že v Hnutí víry dochází k přecenění lidské autority a zodpovědnosti, dochází i k znásobení lidských problémů, které mají být důsledkem právě malé víry nebo jsou viděny v kontextu duchovního boje. Interpretace Ježíšovy oběti, jeho lidské a božské podstaty před vzkříšením a po vzkříšení a praktická aplikace těchto interpretací přináší výzvy, na které podle mého názoru mnohdy nejsou pracovníci v pomáhajících profesích nebo v rámci církevní pastorace dostatečně připraveni. Na druhou stranu je ale nutné poukázat i na to, že toto učení přináší jednoduchý návod na požehnaný život, který zní – nebýt v protikladu s duchovními zákonitostmi – a tuto jednoduchost může mnoho lidí vyhledávat. Nevyzpytatelný Bůh, kterému je třeba důvěřovat, se stává zmechanizovaným principem, který je předvídatelný a proto více vyhovuje konkrétním potřebám.

“Úzkost pak může podpořit i přesvědčení, že lidé víry mají být vítězové v Kristu a skutečnost, že tomu tak není. Tím, že dochází k přecenění lidské autority a zodpovědnosti, dochází i k znásobení lidských problémů, které mají být důsledkem právě malé víry nebo jsou viděny v kontextu duchovního boje.”

Téma desátku a financí samo o sobě může být problematickou záležitostí v praxi církve obecně. Má negativní konotace do minulosti církve, snadno může vnést mezi křesťany v otázkách fungování a financování církve nesvár a mnozí se tomuto tématu pro jeho výbušný potenciál raději vyhýbají. V tomto hnutí je ovšem finanční požehnání znamením Boží přízně a pastor je následování hodným vzorem, pokud je úspěšný podnikatel. Pro hnutí je též charakteristický pohrdavý postoj všemi církvemi, které žijí z „almužen“ a státních „dotací“. Vzorem je jim opět Sbor víry v Budapešti, který dokázal z finanční obětavosti svých členů postavit celý areál určený pro potřeby církve. V tomto komplexu se nachází rozsáhlá budova určená pro nedělní shromáždění a druhá menší, v níž se nachází škola Sboru víry Szén Pál Akademia. Budovy jsou oddělené cestou zakončenou menším parkem a před nimi je umístěno parkoviště pro několik set aut.

“V tomto hnutí je ovšem finanční požehnání znamením Boží přízně a pastor je následování hodným vzorem, pokud je úspěšný podnikatel.”

Nauka o desátcích stojí na vícero biblických pasážích a jejich doslovné interpretaci. Dáleje čerpaná z několika různých zdrojů, z nichž nejvýznamnější je brožura Desátek – Boží finanční plán Normana Robertsona, které se dostalo i českého vydání nakladatelstvím Pathmos. Normana Robertsona lze označit za samorosta, který je zařaditelný mezi představitele Hnutí prosperity se silnějším akcentem napodněty pocházející z hnutí Nového myšlení. Při zkoumání zdrojů v oblasti financí ovšem nelze přehlédnout ani vliv druhé strany spektra – Dereka Prince, v jehož nauce dávání desátku potvrzovalo smluvní vztah mezi učedníkem a pastýřem. K tématu prosperity se vyjadřují také další představitelé tohoto hnutí, a tak nacházíme v češtině i ve slovenštině další publikace na toto téma.

Někdy se během bohoslužeb v rámci slova ke sbírce odehrává společné vyznání a recitování textu Dt 26, 5–10. Egypt zde symbolizuje svět, ze kterého byl věřící vysvobozen pro Boží království. Na základě citovaných veršů se pak desátek odevzdává přímo do ruky pastorovi, levitovi. Tento postup se nicméně úplně neujal. Standardním způsobem je odevzdat desátek v obálce do koše na sbírku. Desátek se zpravidla odvádí z hrubé mzdy, protože to je mzda, která patří pracovníkovi a ze které se má odvádět jak králi (tj. státu), tak i Bohu podle interpretace 1S 8, 17.

Abrahamovo požehnání je terminus technicus, jehož plnému praktickému významu v tomto hnutí nelze úplně porozumět bez pochopení systému Nového myšlení, Hnutí víry a nadvlády duchovního principu. Jelikož syny Abrahamovými jsou lidé víry, kteří jediní docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem, mají na Abrahamova požehnání nárok pouze ti, kteří projevují Abrahamovu víru. Desátek dal již Abraham Melchisedechovi a proto se mu dostalopožehnání. Dávat desátek je tedy otázkou poslušnosti a víry, ale současně také nutnosti. Protože Boží ochrana před působením démonů je podmíněna dodržováním smlouvy, lze říci, že štědrost věřících je udržována strachem z nadzemských mocností. Zde bych ráda připomněla výše zmíněný duchovní princip, který platí bez ohledu na cokoliv. Nedáváním desátků, které na základě textu z Malachiáše znamená okrádání Boha, si věřící podřízený duchovním zákonitostem koleduje o to, že bude po právu okraden nebo o neodevzdané peníze přijde jinak a s horšími následky. A podle Mojžíšova zákona přidá navíc minimálně pětinu. Svojí neposlušností a nedobrovolností se také vystavuje útokům démonů a vlivu padlých andělů. Věřící nedávající desátek nemůže od Boha žádat žádnou ochranu od zlého. To není Boží rozhodnutí, ale důsledek působení duchovních zákonitostí.

“Dávat desátek je tedy otázkou poslušnosti a víry, ale i nutnosti. Lze říci, že štědrost věřících je udržována strachem z nadzemských mocností. Nedáváním desátků znamená, že si věřící podřízený duchovním zákonitostem koleduje o to, že bude po právu poškozen. Věřící nedávající desátek nemůže od Boha žádat žádnou ochranu od zlého. To není Boží rozhodnutí, ale důsledek působení duchovních zákonitostí.”

Praxe vybírání desátku podložená takovouto interpretací, může s sebou nést strach a tendence k „uplácení Boha“ a mohla by dokonce ústit až do nábožensky motivovaného vydírání. Hlasitým tvrzením, že nikdo není k dávání desátku nucen se toto hnutí podle mého názoru snaží vyrovnat s negativními důsledky svého učení. Kde se nenachází zatížení tímto způsobem vedenou interpretací, tam není potřeba zdůrazňovat svobodný přístup. Ovšem je též pravda, že mnohým lidem věrným v desátcích pomáhá vědomí zaslouženého požehnání v osobním růstu.

“Hlasitým tvrzením, že nikdo není k dávání desátku nucen se hnutí vyrovnává s negativními důsledky svého učení. Kde se nenachází zatížení tímto způsobem vedenou interpretací, tam není potřeba zdůrazňovat svobodný přístup.”