Takhle jednou k ránu
uslyšel jsem ránu.
Zabouchnuti dveří,
nikdo neuvěří,
že jsem vyšel v hávu
ze zlosti a sváru.
Jenom lidem stěží,
odtamtud se běží.
Hledím na to z věží,
v duši mé teď sněží.
Naproti mi běží
lítost, křivda, vděk.
Už od rána střeží,
že jsem jim utek.
Obklopí mě, sedí
se mnou chvilku teď.
Než se zvednu stěží
a zaženu vztek!
Zahleděn jsem do vody,
byly to jen náhody?
Padly všechny dohody,
že jsem pro svět sůl?
Nebo jenom vůl?
Nechci znát ni půl.
Vyšel jsem z té klece,
už to víte přece,
že jsem pár let venku.
To mi věř holenku.
A ta KLEC je pomník,
uprostřed v ní hrobník,
nemocný obchodník….
Zasytil tvou duši,
jak se vážně sluší.
Teď bojovat musí,
píchat svojí kuší.
Duše vážně povstane,
novou sílu dostane,
lítost, křivda odvane.
Uvidíš, že k ránu,
zacelíš svou ránu.
Věř, že i v té buši,
člověku to sluší…