Mnohé roky jsem věřila, že jsem opravdu na tom nejlepším místě na světě. Nikde přece tak nerozumí Bibli! První pochyby začaly, když jsem dala větší finanční částku na koupi prorokované sborové budovy, která se nikdy nekoupila. Lidé kvůli tomu dělali oběti, ale pak se koupil penzion – zábava a rekreace, kvůli které by člověk osobní oběti nepřinášel.

Pak jsem dostala čočku od jednoho z vedoucích, protože jsem začala studovat na univerzitě a neřekla mu to. Projev obsahoval hlášky typu „Jestli budu studovat, nikdo si mě nevezme… už tak mám hlavu jako počítač… ať se raději podívám do zrcadla, chlapi mají raději ženské, které jsou hezké než chytré…. o chvíli později mi bylo řečeno, že jsem úplně blbá… přišla řeč na peníze a práci a vše, co jsem kdy vydělala, byla náhoda, protože jsem úplně neschopná… mám jít někam rovnat papíry za 8 tisíc a být ráda, že mi je někdo vůbec dá…“

Každopádně to byla jen jeho osobní averze vůči mně, vzdělání bylo celkově podporováno, ale podobné hulvátské chování tam bylo zcela běžné. Ale stejně… úplně jsem to hodila za hlavu, až když se mi začalo dařit v podnikání a vdala se.

Další smutná epizoda byla, kdy jsem seznámila svého kolegu s vedením NŽ a začali spolu dělat obchod. Ze strany NŽ byla úplně paranoidní posedlost mít vše zaručené a strach z podvodů. Pastor, který s tím neměl původně mít nic společného, do všeho zasahoval. Celá situace byla průšvih pro všechny zúčastněné. Pastor, který s dotyčným strávil pět minut, prohlásil, že je to pěkný hajzl. Až po letech jsem zjistila, že celá transakce byla dosti ztrátová. Pastor však o sobě pravidelně prohlašoval, že jestli někdo umí podnikat, tak rozhodně on.

Pak už to byly takové drobné kapky. Obrovský zájem, abych přišla na setkání, kde se podepisovaly papíry pro registraci spolku jako církev. Tam jsem byla seřvaná, že se chystám (jen na pár měsíců na brigádu do Anglie), kde tam asi najdu takhle dobrou církev, kam bych chodila? A pak chladné přijetí.. tak tě tu po několika letech vítáme (tj. po 4 měsících) na úplně příšerném setkání, kde ale musela zaznít myšlenka, že v okruhu 1500 km tak dobrá církev není a jak máme být rádi, že tam jsme.

Přitom jsem mi již několik let přišla nedělní kázání stále víc ubíjející a intelektuální. Hodinová rozebírání jednotlivých Žalmů bez jakéhokoliv opravdového povzbuzení do života apod. Nutno říct, že v každé církvi v Anglii mi bylo líp, a tím jsem došla k tomu, že odejdu. Následně jsem se seznámila s manželem a pokusila se na to vymluvit, abych neztratila přátele, ale nezafungovalo to, postupně se mnou téměř všichni přerušili kontakty.

Ale ještě měsíce jsme to s manželem neustále rozebírali, než jsem opravdu svobodně mohla vydechnout a uvědomit si, že jsem se vysvobodila z dost špatného místa. Dost mi pomohlo, když kdosi nazval pastora z legrace čtvrtou osobou Boží trojice. Protože tak to je. A to mi pomohlo se tomu všemu konečně zasmát. Pamatuji, že nejhorší bylo náhodou na pastora narazit třeba v uličce na záchod, kde nebylo úniku. S hrůzou jsem špitla pozdrav a proplížila se kolem něj. Když mi pak v nové církvi pastor podal židli, když jsem přišla pozdě a pozdravil mě, začalo mi víc a víc docházet, jak se k sobě chovají normální lidi.

Ale každopádně se v NŽ určitě dozvíte něco o církevní historii nebo o tom, co znamenají některá slova v hebrejštině, a to jim je nutno nechat, tak dobře to asi opravdu jen tak někdo nezná.

Markéta