Když jsem byla v Novém životě, krátce před tím než jsem odešla, využila jsem výzvy, a poslala písemnou žádost o modlitbu za uzdravení. Uspořádalo se tehdy modlitební shromáždění, kde se plánovalo modlit za každého, kdo měl nějakou zdravotní potřebu. Od roku 1991 jsem totiž prodělávala následky neléčené neuro-boreliozy, kdy jsem měla napaden nervový systém a mé tělo fungovalo naprosto šíleně a nepředvídatelně. Pastor mi tehdy řekl, že jsem se snad zbláznila, když jsem si v tom svém nedobrém duchovním stavu, ve kterém jsem podle něj byla, dovolila klidně požádat o modlitbu. Koukala jsem na něj a nechápala, o čem mluví. No byl to tehdy můj poslední den v církvi.

Jeden z mnoha projevů nemoci, byla naprosto nenormální reakce na jinak normální situace. Například, pokud jsem se potopila do vody, mé tělo na to zareagovalo takovými křečemi, že jsem byla i několik dní zcela mimo provoz. Se sledováním filmu, například v kině, a s tím spojeným prostorovým hlukem zrovna tak. Pro můj mozek to bylo tak mnoho vjemů, že to prostě nezvládal.

Cca půl roku po události s modlitbou a mém odchodu jsem byla s manželem na procházce u rybníka a nastala situace, kdy jsem chtěla něco vylovit z vody. Pod dojmem, že je tam mělčina jsem hupsla do vody a zahučela tam až po krk. Byl to šok. Naprosto jsem to nečekala. Okamžitě jsem se vydrápala z vody a přemýšlela co udělat, než tělo zareaguje, tak jako vždy. Nemohla jsem ale dělat nic. Byli jsme asi kilometr od auta, a proto jsem si sedla na břeh, a i když mě manžel povzbuzoval, abych se uklidnila a nebála se, čekala jsem až to přijde. Čas plynul a nic. Žádná reakce, kterou jsem před tím opakovaně v takových situacích zažívala prostě nenastala. A to byl další šok, ale mnohem příjemnější. Týden na to jsem se odhodlala, oblékla plavky, opatrně vlezla do bazénu a udělala několik temp. Bylo úžasné užívat si, jak mě znovu obklopuje voda. Legrace byla, že mi manžel s dcerou, před touto událostí, koupili k mým narozeninám zájezd k moři, a já je tehdy sprdla za to, jak hloupý nápad měli. Jednak jsem věděla, že nejsem schopná zvládnout tak dalekou cestu autem, a i kdyby mě tam nějak dostali, tak jen budu sedět na břehu a koukat se, jak se ostatní koupou. No a najednou tohle. Jako by mě po tom všem Bůh ujistil, že se nemusí bát vyrazit. Zvládla jsem to a po dvaceti letech jsem opět ponořila své tělo do vln. Ta nádhera ne nedá vyjádřit. Testování mého uzdravování neustává a dál zkouším, co vše, s čím mělo mé tělo problémy, opět dokážu. Takže jsem už vyrazila do kina a po letech shlédla film, další rok jsme znovu vyrazili k moři a plánujeme další věci, další cesty, a já jen s úžasem zjišťuji, že Bůh je vážně nepřekonatelný.

Ilona H.