Když se podařilo zjišťovat ochotu odpustit a odpouštět, případně naopak odplácet, byla pozornost psychologů zaměřena na zjišťování vztahu výsledků těchto metod k výsledkům měření jiných osobnostních charakteristik u týchž osob. Cílem bylo vytvořit určitou představu o tom, jak asi vypadá obsáhlejší obraz osobnosti člověka, který se snaží odpustit, a jak asi vypadá osobnost člověka, který se naopak snaží v obdobné situaci odplácet zlým zlé, případně se až mstít a pomstít křivdu za každou cenu. Uveďme zde výsledky některých z těchto zjištění.

Pojetí odpouštění je ústředním bodem pro porozumění narcistické dynamice. To, co se v psychologii ví o této charakteristice (narcismu), může být a je velkou pomocí pro hlubší porozumění motivaci, emocím, myšlenkovým aktivitám i chování lidí v situacích krize, které lze řešit odpuštěním.

Narcismus je velice bohatým psychologickým pojetím, které zahrnuje v prvé řadě postoje dané osoby k sobě samé a postoje této osoby k druhým lidem. Netýká se jen intrapersonální a interpersonální orientace člověka. Jde zde i o celý soubor chronických emocionálních zážitků a projevů, které se k narcismu vztahují.

Narcismus byl definován v psychologii jako sebeobdivování charakterizované tendencemi sebepovyšování (exhibicionismu), okouzlením velkolepými (grandiózními) myšlenkami (idejemi) i snahou o jejich realizaci a přílišnou citlivostí až přecitlivělostí ke kritice. V mezilidských vztazích se narcismus vyznačuje „touhou, případně až nároky být pověřován nadřazenými formami chování“ (entitlement), využíváním druhých lidí i prostředků, jejich zneužíváním až vykořisťováním (exploitativeness) a nedostatkem empatie.

Faktorovou analýzou bylo v tomto osobnostním rysu narcismu zjištěno několik faktorů: nadřazenost, exhibicionismus, marnivost, touha být pověřován nadměrnými úkoly, sebedostačivost, sebeobdiv, nadměrné zaměstnávání se sebou samým, arogance, obdiv autorit i nadměrná snaha být vedoucím. V psychologii osobnosti je osobnostní rys narcismu považován za rys vyššího řádu (jako rys nadřazený řadě jiných rysů, tj. rys s diagnostickou dominancí — jako tzv. master personality trait). Pravděpodobně je nadřazen i rysům velkomyslnosti (grandiozity), empatie a skromnosti (humility). Jeho nadřazenost znamená mimo jiné, že se jeho projev dá očekávat v poměrně velice širokém okruhu situací, tj. že je aktivován velkým množstvím podnětů.

V souvislosti s odpouštěním nás zajímá v první řadě to, jak se projevuje osobnostní rys narcismu v mezilidském jednání. Tam se do popředí dostává jeho charakteristický nedostatek soucítění s tím, jak je druhým lidem, jaké oni mají potřeby, přání a emoce (viz nedostatek empatie u narcistických osobností). Neméně důležitá je charakteristika necitlivosti k reciprocitě — k odplácení dobrým za dobré. Pozoruhodná je i jejich snaha druhé lidi za každou cenu přemluvit a získat pro vlastní záměr, zvítězit nad nimi. Specifická je jejich představa o tom, že především oni sami ví všechno nejlépe, myslí to nejlépe a chtějí to nejlepší, že oni sami mají zvláštní práva a privilegia a jsou k určitým činnostem speciálně pověřeni (viz výše uvedená charakteristiku tzv. pověřeneckosti – entitlement).

Studie narcismu ukázaly, že lidé s touto charakteristikou jsou mimořádně citliví až přecitlivělí k čemukoli, co se dotýká jejich osoby. Platí to jak tam, kde skutečně k napadení došlo (kde šlo o reálnou ránu), tak tam, kde šlo jen o myšlenou (domnělou) křivdu. Na pocity i domněnky ukřivdění reagují často se zvýšenou agresivitou až násilně. Zároveň se ukazuje, že emocionální vzrušení z takovýchto zážitků u nich přetrvává podstatně delší dobu. Toto pojetí bylo vyjádřeno modelem procesu ukřivdění, který říká, že člověk s výrazným narcistickým rysem osobnosti velice citlivě zaregistruje i sebenepatrnější dotek jako „nefér“ (případně si ho vyfantazíruje) a cítí ohrožení svého všelijak křehkého „já“. Odpoví na takovýto podnět zvýšeným projevem zlosti a zrodí se v něm vlna odporu proti skutečnému či domnělému viníkovi. Tento výlev negativních emocí může být tak veliký, že postiženého úplně paralyzuje. V této situace má pak člověk tři možnosti: odplatit viníkovi (např. strategií oko za oko a zub za zub), zůstat neutrální (dělat, že se nic nestalo) nebo odpustit. Protože odpuštění vyžaduje pokoru (slevit ze své namyšlenosti) a ustoupení z pozice nadřazenosti (opuštění egocentrické orientace), je to pro narcistické osobnosti velice těžké.

Osobnosti s výrazným rysem narcismu často dělají dojem (předstírají), že se snadno rozhodují, že mají ve všem jasno. Proto druhé lidi snadno přemluví a donutí k tomu, co si ony samy přejí. Ve svých slovních projevech samy sebe představují jako osobnosti udatné a statečné. Narcistické osobnosti snadno chápou neutrální události jako (vůči nim) záměrně nepřátelské činy. V psychologických studiích byla zjištěna kladná korelace narcismu s hostilitou (při použití diagnostické metody zvané Inventář narcistické osobnosti (The Narcisistic Personality Inventory — Ruskin, Hall, 1979).

Vztah mezi odpouštěním a narcismem byl studován např. použitím metody NPI k měření narcismu (Davidson, 1993). Zjišťovaly se odpovědi pokusných osob jednak na hypotetické situace ukřivdění, jednak na reálné situace křivdy. Výsledky jednoznačně ukázaly, že pokusné osoby, které měly vyšší hodnoty narcismu, vykazovaly i podstatně nižší míru odpouštění, a naopak. Platilo to jak o mužích, tak o ženách. Davidson (1993) z výsledků těchto pokusů usuzoval na vztah mezi zralostí osobnosti a odpouštěním. Konstatoval, že lidé, kteří mají významné nedostatky ve svém sebepojetí, a ti, kteří jsou citově neuspokojení (mají emocionální frustraci), mají větší potíže pochopit, co se rozumí odpouštěním a odpouštět. K odpouštění se podle Davidsona dostává jen člověk s relativně vyšším stupněm vývoje vlastního „já“ (ega).

Zdroj: https://nakladatelstvi.portal.cz/nakladatelstvi/aktuality/79460