Roky plynou. I přes léta aktivní činnosti býváte z kazatelny obviňováni ze sobectví a života “pro sebe”. Málo se podílíte na službě druhým! Co je tato služba druhým? A kdo jsou ti druzí? Zajímá tě opravdu jejich osobnost, život a názory? Zajímají tě opravdu oni? Nebo službou druhým myslíš, že jim říkáš, co si mají myslet, co mají chtít a jak žít? Když se o ně tak výborně staráte, proč nikoho z venku už ani nenapadne, že tohle je cesta života? Izolace, závislost, vynucená oddanost, rozbité rodiny? To je tvá služba druhým? Nebyl bys náhodou maličko šťastnější, kdyby ti druzí dávali víc na výběr a nepranýřovali tě, když vybočíš? Nebyl bys spokojenější, kdybys trochu víc myslel na to, co je opravdu dobré pro tebe? Neměl bys být trochu větší sobec, aby sis vydobyl důstojnější život? Většina lidí (i v tvém nejbližším okolí) o této církvi nikdy neslyšela a ty bys pro ni život položil? Proč je to všem jedno, akorát ty jsi celý nesvůj, snažíš-li si představit život mimo toto společenství?

Ano, máš pravdu. Není to jedno nám – těm, kdo odešli nebo byli vyhozeni. Trápí nás to, protože jsme tam kus svého života nechali. Věz ovšem, že ostatní věřící i nevěřící nechápou, jak může něco takového vůbec existovat a proč by tam člověk měl chtít trávit svůj život. Lidé raději “sobecky” volí svobodu s riziky, která přináší, než slepou poslušnost pod nezpochybnitelnou autoritou.