Zvykli jsme si na rozdělenost. Rozdíl jsme chtěli, definovali, pojmenovali, vytvořili proto, abychom se před těmi, co smýšlejí jinak, ochránili.

Přestat rozdíl chtít, je zvláštní. Přestat neustále svět třídit na dobro a zlo je nezvyk. Zvyk nám říká, že to je nepřípustný kompromis.

Vše je nakonec na mně. Nemusím čekat na schválení, jestli tě smím mít rád. Jsi jako já. Závěr si o tobě udělám sám podle toho, co sám vidím. Podle toho, co se mi na tobě líbí nebo ne. Řeknu ti, co se mi na tobě nelíbí a připustím, že je to jen můj názor a proto tě neodsoudím. Kdo jsem já? A kdo jsou druzí, aby mezi nás vráželi klín?

Zvláštní pocit vědět, že mezi námi nic nestojí. Nikdo.