Charisma a charismatizace

Podle Maxe Webera se pojem „charisma“ týká „jisté kvality osobnosti jedince. Díky této kvalitě je jedinec oddělen od běžných lidí. Tito lidé se k němu vztahují jako k někomu, kdo je vybaven nadpřirozenými, nadlidskými nebo alespoň zvláště výjimečnými silami či kvalitami. Tyto kvality nejsou dostupné běžným lidem, nýbrž je jim přisuzován božský původ nebo jsou chápány jako příkladné. Na jejich základě se s dotyčným jednotlivcem jedná jako s vůdcem.“ Zatímco Weber na tomto a na některých dalších místech svého díla připouští, že charisma vyjadřuje „jistou kvalitu osobnosti“, práce dalších autorů jednoznačně odhalují, že charisma „označuje kvalitu nikoli jednotlivce, ale vztahu mezi věřícími (nebo následovníky) a člověkem, v něhož uvěřili“. Nejde o to, zda nositel charismatu skutečně má, anebo nemá nadpřirozené nebo aspoň mimořádné lidské vlastnosti (k tomu se sociologie ani religionistika nemohou vyjadřovat), ale o to, že mu jsou tyto vlastnosti přisuzovány. Na základě tohoto přisouzení ze strany stoupenců a na základě souhlasu s tímto přisouzením ze strany jednotlivce vzniká vztah, v němž je jednotlivec obdařen autoritou (podle Webera „charismatickou autoritou“) a stává se vůdcem. Jak to pregnantně formuloval britský sociolog náboženství Bryan Wilson, „charisma není osobní vlastnost, ale úspěšný nárok na vládu.“

„Charisma není osobní vlastnost, ale úspěšný nárok na vládu.“

Spíše než samo charisma se tak do popředí odborného zájmu dostal vztah mezi tím, kdo charisma ochotně přisuzuje, a tím, kdo toto přisuzování podněcuje (anebo mu aspoň nebrání), tedy mezi charismatizujícím a charismatizovaným. Tento charismatický vztah je „interaktivní proces, v němž se vůdci jistým způsobem projevují a jsou vnímáni jako charismatičtí, a proto je jim dána autorita.“ Pro přisuzování charismatu se vžil pojem „charismatizace“. Můžeme ho chápat jako „společenský proces, v němž následovníci začnou pociťovat nejenom to, že jejich vůdce má velmi zvláštní moc nebo charisma, ale také to, že s ním mají osobní vztah a že jsou připraveni mu udělit nezpochybnitelnou autoritu nad celou škálou aspektů svého života.“ Tento osobní vztah ale vůbec nemusí vyplývat z osobního setkání, v němž by se projevily takové vlastnosti charismatizovaného vůdce, jakými je přitažlivost, výřečnost, inteligence apod. (ve skutečnosti tyto vlastnosti nejsou pro charismatizaci nezbytné). Velmi osobní, často oddaný a láskyplný vztah k charismatizovanému vůdci se charismatizující stoupenec může snadno naučit bez osobního kontaktu. „Charisma ʼnefungujeʻ jako důsledek osobní zkušenosti setkání tváří v tvář, během níž by potenciální následovník rozpoznal něco zvláštního, ale jakmile se následovníci stanou členy hnutí, ostatní je naučí charisma rozeznávat.“ Znovu se tedy dostáváme k myšlence, že charisma není ani tak záležitostí psychologie osobnosti, jako záležitostí sociální psychologie a sociologie. Poslední citát se týkal jednoho z nových náboženských hnutí, pro něž je silná charismatizace vůdce typická. S charismatizací jako sociologickým fenoménem se ovšem setkáme i v zavedených náboženských společenstvích i v dalších společenských institucích: „Charisma je opora náboženského života. Jeho projev je veleben pastory, kazateli a mystiky. Ve skutečnosti je charismatické vůdcovství vyhledáváno a odměňováno v každé oblasti společenského života – v politice, vzdělávání, obchodu i v armádě. Společenské instituce vzkvétají díky silné oddanosti, kterou mohou podnítit charismatičtí vůdci. Charisma je vysoce ceněno, i když se mu málo rozumí.“

Charismatická autorita tedy není jakási tajemná aureola výjimečného jedince (jak bývá někdy chápána), ale reálný společenský fakt s konkrétními důsledky. Prostý příklad důsledků autority dvou silně charismatizovaných vůdců, mahátmy Gándhího a Adolfa Hitlera, naznačuje možnou závažnost i různost společenských dějů, které mohou na základě charismatizace nastat. Příklad Gándhího a Hitlera nás také upomíná na skutečnost, že charismatizace se děje v konkrétní společenské situaci. Otázku, jaká situace je vhodná pro vznik charismatické autority, musíme v tomto článku ponechat stranou. V následujících odstavcích se soustředíme pouze na ty, kdo vstupují do charismatického vztahu.

Charismatizovaný vůdce a jeho role

 Negativní lidový sentiment, podporovaný bulvárními médii, obvykle přisuzuje charismatizovaným náboženským vůdcům chtivost moci, sexu, peněz apod., případně je vykresluje jako patologické osobnosti. Psychopatologii u nich předpokládá i několik populárně odborných prací, ale pro takové soudy zcela chybějí relevantní data. Serióznější autoři se zaměřují spíše na osobnostní charakteristiky, jakými je např. narcisismus a grandiozita. Vzhledem k nemožnosti psychologických vyšetření vůdců je ale patrně nutné se spokojit s charakteristikami, vytvořenými na základě empirických výzkumů, případových studií a biografií. Lorne Dawson tak navrhl pět vzájemně se prolínajících souborů vlastností vůdců, jak je vnímali ti, kteří jim přisuzují charisma. Stručně a zjednodušeně se jedná o tyto vlastnosti:

• Charismatizovaní vůdci jsou vnímáni jako sebejistí a energičtí lidé, kteří vykazují neochvějnou víru v to, že naplní své poslání.
• V jejich stylu vedení je obsaženo vizionářství a vyjadřování emocí. Slouží jako příklad pro své následovníky a svým nasazením je strhávají k obětem.
• Působí dojmem citlivosti k potřebám druhých a daří se jim vyvolat dojem osobního zájmu o jejich životy a osobního spojení s nimi.
• Mají rétorické schopnosti a umějí dobře zacházet s dojmy, které vyvolávají. Jsou schopni vytvářet mýty (např. jejich biografie jsou mytologizovány) a naplňovat ideály lidí, které oslovují. Jednoduše a působivě uchopují jejich problémy a poskytují řešení.
• Jsou schopni vyvolat pocit, že jsou v nějakém smyslu výjimeční.

Ať se nám zdá, že tyto charakteristiky odpovídají více či méně naší zkušenosti, nelze zapomenout, že jsou „týmovou prací“ – to, jak se vůdce projevuje, nezáleží zdaleka jen na něm, ale i na očekáváních jeho následovníků. Jak shrnuje Roy Wallis po důkladném studiu vůdce Davida Berga, charisma „vyplývá ze zvláštní struktury společenských vztahů, v níž dochází k výměně vzájemného přisuzování statutu a hodnoty. Údajný charismatický vůdce je povzbuzen lichotivým uznáním statutu a identity, na něž aspiruje, takže ve svém chování usiluje uskutečnit kompetence a status, které mu byly svěřeny. Snaží se tedy žít tak, aby dostál obrazu, jímž byl obdařen.“ Kvůli závislosti na vzájemné výměně uznání je charisma „v podstatě nejistým vlastnictvím, které vyžaduje neustálé posilování a ochranu…“ „Charismatická autorita má totiž bytostně labilní základ“, napsal Max Weber. S při bývajícím časem slábne ochota následovníků bezvýhradně charismatizovat svého vůdce, a charisma tak postupem času zevšedňuje a institucionalizuje se: „Hnutí pod charismatickým vedením vytrhlo skupinu lidí z každodenní všednosti. Jakmile se vrátí do všedních kolejí, čistá vláda charismatu se přinejmenším poruší.“

„Charismatický vůdce je povzbuzen lichotivým uznáním statutu a identity a snaží se žít tak, aby dostál obrazu, jímž byl obdařen. Charismatická autorita má však bytostně labilní základ, jelikož charisma zevšedňuje a slábne ochota následovníků svého vůdce bezvýhradně charismatizovat.“

 Způsoby, jakými vůdcové čelí zevšednění charismatu, ovšem v tomto článku opět musíme nechat stranou. Role charismatizovaného vůdce je ale velmi náročná i z jiných důvodů než jen kvůli úsilí zachovat své charisma. Kruh jeho nejbližších spolupracovníků (tzv. charismatická aristokracie), jejichž status a význam je přímo odvozen od statutu a významu vůdce a závislý na něm, se ho velmi často snaží izolovat od negativní zpětné vazby (ať už ze strany kritických stoupenců nebo okolí). Negativní zpětná vazba totiž znamená ohrožení charismatu, jímž je samozřejmě ohrožena i „aristokracie“. Kvůli tomuto ohrožení bývají kritici automaticky považováni za nepřátele, mohou být démonizováni a jejich působení a vliv bývají přeceňovány. K vytvoření atmosféry, v níž se daří paranoidnímu myšlení, navíc mohou ještě přispět zmíněné rysy grandiozity a narcisismu vůdce. Charismatická autorita je založena na předpokladech, které překračují hranice tohoto světa. Je tedy ze své podstaty nezávislá na konvenčních zábranách (na zákonech, zvycích apod.) a ve svém rozsahu neomezená jen na náboženskou oblast. Je proto nejintimnější záležitostí stoupenců. Izolace vůdce v prostředí nekritických a oddaných stoupenců a charismatizace, která má zákonitě láskyplný podtext (a připomíná zamilovanost), může rozkolísat jeho vnímání toho, jaké chování je kulturně únosné. To se může projevit např. ve způsobu vyjadřování přízně (v souladu s náboženskou rolí vůdce tato přízeň navíc nemusí mít jen lidskou rovinu, ale může být chápána i jako zprostředkování náboženského zážitku). Kvůli sebeponižování následovníků může být i snížena vůdcova schopnost empatie.

„Kvůli sebeponižování následovníků může být i snížena vůdcova schopnost empatie.“

Zvláštní kapitolu tvoří problémy, které vyplývají z různosti kulturních prostředí vůdce a jeho stoupenců. Ta může přispět k nedorozuměním v tom, co vůdce a jeho stoupenci od sebe vzájemně očekávají, a tím porušení hranic, jak je zmíněno v předchozím odstavci. Dalším, podobným problémem je to, že západní společnost příliš neumí s charismatickou autoritou zacházet (např. na rozdíl od indické společnosti) a vystavuje vůdce náročným extrémům: devótnímu chování ze strany stoupenců a tvrdé kritice ze strany těch, kteří mu charisma nepřisuzují (a kteří mohou nalézt svou reprezentaci v médiích). Prozkoumání této oblasti střetu kulturních neporozumění považuji za velmi potřebný směr dalšího bádání.

Stoupenci a odpadlíci

Podobně jako vůdci jsou i charismatizující následovníci předmětem zájmu psychologie a jejich ochota charismatizovat je vysvětlována snad nejčastěji pomocí Freudova modelu struktury osobnosti. Užitečná pro porozumění charismatizaci je i vývojová psychologie, zvláště psychologie duchovního vývoje. Ochota charismatizovat vůdce podle ní patří do určitého stádia duchovního vývoje; na Fowlerově stupnici by to byl tzv. synteticko-konvenční stupeň víry, který se vyznačuje výjimečnou touhou po syntetizujícím, bezrozporném a vše vysvětlujícím obraze světa (charismatizovaný vůdce bývá ochoten ho poskytnout) a po vysoce kohezním společenství, nastaveném na plnění významných úkolů (takové prostředí často vytvářejí charismatizující stoupenci). Nejčastěji je ovšem přisuzování charismatu vysvětlováno z hlediska sociální psychologie. Vzájemná závislost charismatizovaného vůdce a charismatizujícího stoupence byla už připomenuta: vyšší status vůdce nutně znamená i pozvednutí sebevědomí stoupenců, kteří pak ještě oddaněji přisuzují charisma, atd. Stoupenec je tímto způsobem motivován k oddanosti, která vyžaduje oběti (např. vztahů s bývalými přáteli) i investice (prostředků, času, práce apod.). Ohrožení vůdcova charismatu pak ovšem znamená, že je ohrožen i smysl stoupencových obětí a investic.

„Vyšší status vůdce nutně znamená i pozvednutí sebevědomí stoupenců. Ohrožení vůdcova charismatu pak ovšem znamená, že je ohrožen i smysl stoupencových obětí a investic.“

Tato skutečnost vysvětluje chování stoupenců a odpadlíků minimálně ve třech situacích:

1. První z nich je situace, kdy stoupenec pocítí, že je zneužíván. Pokud už mnoho obětoval a investoval, je pravděpodobné, že po počáteční zmatenosti svou zkušenost zracionalizuje (ve smyslu „byla to zkouška“ apod.) a nadále setrvá v roli oddaného stoupence.

 2. Pokud člověk s touto zkušeností (třeba po čase) společenství opustí, stává se jeho zkušenost součástí jeho „příběhu odpadnutí“. V tomto příběhu odpadlík zdůvodňuje své odpadnutí a často chápe sám sebe jako oběť. Je tedy motivován ke zdůraznění negativních stránek vůdce i svého bývalého společenství. Čím větší byla jeho oddanost vůdci a čím více investoval do vytváření jeho charismatu, tím větší míru frustrace a agrese může tento příběh obsahovat.

3. Stoupenec, který do společenství mnoho investoval a dosud ho neopustil, se zpravidla vášnivě brání připuštění možnosti zpochybnění vůdcovy mravní integrity, protože ohrožení vůdcova charismatu znamená zároveň ohrožení smyslu stoupencových obětí a investic.

„Čím větší byla následovníkova oddanost vůdci a čím více investoval do vytváření jeho charismatu, tím větší prožívá frustraci a agresi poté, co společenství opustí.“

Na základě toho, co bylo řečeno o charismatizaci, si lze patrně snadno představit situaci, kdy chování charismatizovaného vůdce bude klasifikováno jako zneužití a kdy tento vůdce způsobí, že někteří jeho stoupenci pocítí újmu. Z role vůdce a z povahy charismatu je ovšem alespoň v některých případech možné vyvozovat, že tato újma nemusela být způsobena úmyslně a že ji vůdce ani jako újmu nechápe (její zveřejnění může naopak považovat za útok na své charisma). Každopádně (i když to zní velmi necitlivě k těm, kteří se cítí poškozeni), všichni stoupenci se (v různé míře) podíleli na vůdcově charismatizaci, a nesou tedy určitý díl odpovědnosti za situace, k nimž charismatický vztah vede. Na možnosti, že obvinění jsou pravdivá, samozřejmě nic nemění obhajoby vůdce ze strany jeho stoupenců, protože ty vypovídají daleko více o jejich oddanosti než o vůdci samém a o jeho chování. Obvinění ovšem pravdivá být nemusejí. Odpadlíci (při vší úctě k jejich možnému utrpení) mohou ve svých „příbězích odpadnutí“ (třeba nevědomky) konstruovat nebo přizpůsobovat líčení situací tak, aby to vyhovovalo jejich pojetí sebe samých jako obětí. Jejich zklamání a hněv může způsobit, že vůdcům neoprávněně přikládají odsouzeníhodné motivy a že přehlížejí svůj podíl na vzniku situace, v níž byli zraněni. Tyto příběhy tak není možné chápat jako nezpochybnitelná svědectví, a to navzdory (anebo kvůli?) jejich přemáhající emocionalitě. Tuto pochybnost nemůže rozptýlit ani to, když se podobných příběhů vyskytne více.

„Všichni stoupenci se podíleli na vůdcově charismatizaci, a nesou tedy určitý díl odpovědnosti za situace, k nimž charismatický vztah vede. Obhajoby vůdce ze strany jeho stoupenců vypovídají daleko více o jejich oddanosti než o vůdci samém.“

Jako oheň

 Charisma není samo o sobě nebezpečné a charismatizace je běžný společenský jev. Nebezpečí (ať už např. nebezpečí zneužívání následovníků nebo nebezpečí falešných obvinění ze zneužívání) vyplývá z nezvládnutého zacházení s plamínkem charismatu, který může obě strany charismatického vztahu zahřát, ale i popálit.

(dingir)