Derek Prince, označovaný svými stoupenci jako „učitel národů“ se narodil v roce 1915 v aristokratické rodině v Indii, v městě Bangalora a zemřel, podobně jako Kenneth E. Hagin v roce 2003. Tato shoda hrála významnou roli v interpretaci eschatologických očekávání v následujících několika letech, jak bude ukázáno níže. Ve věku pěti let se s matkou přestěhoval do Anglie, kde studoval na prestižních školách a dosáhl velmi kvalitního vzdělání v oblasti lingvistiky a studia klasických jazyků. Jeho akademickou dráhu přerušila až druhá světová válka. Zkušenost obrácení prožil jako ošetřovatel uprostřed války v roce 1941, kdy se mu v noci po úporném přemýšlení, jakým způsobem má oslovit Boha, aby se pomodlil, zjevil Ježíš Kristus tak, že jej „naplnil svatým Duchem“. Prince už následně nemusel přemýšlet, jak se pomodlit, neboť se smál v extázi z toho, jak se mu Bůh dal poznat. Tato slastná zkušenost byla klíčová pro další směřování jeho života. V roce 1946 oženil s ženou asi o dvacet let starší, s Dánkou Lydií Christensonovou, která založila v Jeruzalémě dívčí dětský domov. Setkal se s ní poté, co tři roky sloužil v africké poušti v armádě. Tato zpráva z jeho života se může jevit až symbolicko-mýtická, (tři roky v poušti, v boji, na jehož konci najde nevěstu a Boží povolání), podporující jeho speciální pověření, nicméně nemám doklad, že by byla nějak zkreslená.

Klíčový moment v jeho příběhu nastal přestěhováním celé jeho velké rodiny (Derek, Lydie a osm adoptovaných děvčat) do USA v roce 1963. Derek Prince se stal pastorem v městech Minneapolis, Seattlu a Chicagu a začal uvádět do praxe své kontroverzní vyučování ohledně působení a vyhánění démonů a mezi ním a klasickou letniční denominací Assembles of God (dale AG) narůstalo napětí. Podle Dereka Prince bylo nutné vymítat démony i z křesťanů naplněných Duchem svatým, čímž vzbudil u představitelů AG značnou nelibost. Důvody byly sice věroučné, ale pozornosti se této problematice dostalo zvláště na základě negativních dopadů na psychiku osob, které toto učení vyznávaly a které exorcismus podstupovaly. Je pravděpodobné, že Prince byl inspirován praxí Hnutí pozdního deště, kde se exorcismus také provozoval, ale podle jiných zpráv ze života manželů Princových byl v této službě povzbuzován také svou ženou Lydií, která vymítání démonů používala při plnění svého pověření od Boha zachraňovat opuštěné děti v Jeruzalémě a okolí a zajišťovat pro ně vše potřebné k životu bez pevného finančního zaopatření. Derek Prince měl podle svých slov s praxí vymítání démonů dobré zkušenosti i výsledky. Možné nebezpečné důsledky svého vyučování ohledně démonů a jeho vlivu na psychiku člověka si nejspíš nikdy nepřipustil.

“Nebezpečné důsledky svého vyučování ohledně démonů a jeho vlivu na psychiku člověka si Derek Prince nejspíš nikdy nepřipustil.”

Vytvoření Pastýřského hnutí předcházelo setkání nezávislých cestujících učitelů (CharlesSimpson, Bob Mumford a Don Basham) a Dereka Prince, kteří spolu na modlitbách prožili zvláštní charismatickou zkušenost povolání do společné služby. O něco později se k nim připojil i Ern Baxter. V souvislosti s ním chci na okraj zmínit, že E. Baxter byl Branhamův tajemník a nadřízeným George Warnocka. Odsud je možné pozorovat spojnici mezi některými naukami pocházejícími z hnutí pozdního deště s některými principy, o něž se opíralo i Pastýřské hnutí. S oběma postavami jsou spojené i specifické nauky ohledně konce časů, a ačkoliv se od tohoto hnutí představitelé Pastýřského hnutí distancovali, Ern Baxter tvořil mezi hnutím pozdního deště a Pastýřským hnutím překlenovací most. Toto hnutí začalo zároveň vydávat časopis „New Wine“, jehož název může asociovat nejen nově vzbuzená eschatologická očekávání a nutnost opětovného naplnění Duchem svatým a osvobození od démonů, ale i nově se vynořivší učení o nutnosti podřizovat se Bohem povolaným osobám.

Struktura pastýřského hnutí měla model pyramidy. Mladí konvertité tvořili domácí skupiny. Vedoucí těchto skupinek byli ve skupině pro ně určené a též měli svého nadřízeného. Na vrcholu této pyramidy stála zmiňovaná pětice. Velmi propracovaný systém pastýřů a učedníků vedl k podřizování se duchovní autoritě do největších detailů a k ztrátě soukromí, schopnosti se samostatně rozhodovat a dokonce i ke ztrátě vlastní individuality. Způsoby, jakými pastýři se svými ovcemi zacházeli, byly pečlivě biblicky podložené a chápaly se jako dobré, protože svědomití pastýři mají přece dbát na duchovní růst jednotlivce. Ten spočíval především v poslušnosti autoritě, kterou dal do života jednotlivce Bůh. Jenom na okraj bych zmínila, že tato hierarchie stála také na principech desátku i podle verše: „Kdo je vyučován v slovu, nechť se dělí s vyučujícím o vše potřebné k životu.“

„Velmi propracovaný systém pastýřů a učedníků vedl k podřizování se duchovní autoritě do největších detailů a k ztrátě soukromí, schopnosti se samostatně rozhodovat a dokonce i ke ztrátě vlastní individuality.”

Se svojí představou o financování církve a o principech desátku se Derek Prince podělil např. ve své publikaci Boží plán pro tvoje peníze. Ve svém vyučování o církvi a úřadech, které Bůh do církve dal, Derek Prince vychází z Ef 4, 1–16. Prince na začátku svého výkladu od sebe odlišuje církev jako tělo a jako budovu. Dává důraz na cíl křesťanského života. Jeho cílem je křesťanova dospělost, zralost, která je měřena mírou Kristovy plnosti. Nejdůležitější pro to, aby se křesťanovy ctnosti rozvíjely v jeho životě, je postoj pokory, který má být udržován poslušností. „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ Pokora je rozhodnutím vůle, můžeme ji v sobě vypěstovat a pastýř nám pomáhá ji kultivovat. Protože Boží milost je pouze pro pokorné, je nesmírně důležité, aby křesťan v sobě tuto pokoru neustále pěstoval. Křesťan se musí rozhodnout pro pokoru. Své vyučování opíral o pasáže z Lukášova evangelia 17, 8–10; také 14, 8–11. Ve svém vyučování kladl na toto téma opravdu značný důraz, věnoval mu nadměrné množství času a neustále se k němu vracel. Není těžké si domyslet, proč bylo pro fungování hnutí nutné potlačovat lidskou individualitu ani to, že právě podřízení se principům fungujícím v Pastýřském hnutí může dotyčnému pomoci budovat v sobě pokoru víc, než může být pro život snesitelné a bezpečné. Neposlušnému křesťanovi je vyčítána tělesnost a nevděčnost. Tyto postoje křesťana nemohou přivést do Božího království, protože: „nejsme zcela spaseni, dokud jsme se nevzdali své nezávislosti“. Ježíš je jediná hlava církve. Hlava ví, co se děje v těle, které řídí a ona sama dělá rozhodnutí. Ježíš má jediného zástupce na zemi, kterým je Duch svatý.

„Není těžké si domyslet, že právě podřizování se autoritám mohlo u učedníků budovat větší pokoru než je pro život snesitelné a bezpečné. Neposlušnému křesťanovi byla vyčítána tělesnost a nevděčnost.”

Panství Ježíše Krista nad církví je ale reálné pouze za předpokladu, že Duch svatý je Pánem v církvi. Má být vítaný a jeho projevy přijímané. Je otázka, co je tím přesně myšleno. Jak se konkrétně projevuje, že Duch svatý je Pánem v církvi, řeší Derek Prince v jiném vyučování, z něhož vyplývá mimo jiné i nutnost otevřenosti pro duchovní dary, které Duch svatý s sebou do církve přináší. Církve, které jsou vůči těmto darům a projevům zdrženlivější, se sami uzavírají působení svatého Ducha. Myšlenku, že panství Ježíše Krista je vykonávané skrze Ducha svatého Derek Prince opakovaně zdůrazňuje. Ježíš lidstvo zajal ze zajetí satanova, ale drží jej v zajetí pro sebe, proto nikdo nemá právo na svobodný, potažmo svévolný způsob života. Z této interpretace mimo jiné vyplývá také to že: „ty nejsi svobodný dělat si své věci po svém, kde žiješ, co děláš, to dělá Ježíš, ty jsi zajatec. Nejsi-li ochoten být zajatcem, nemáš platnou službu.“

Derek Prince ve svém vyučování dokonce zdůrazní, že Ježíšova rozhodnutí jsou velice často v rozporu s tím, co nazýváme zdravým rozumem, ale že fungují. Samozřejmě, že nikdo nemůže bránit Ježíši Kristu, aby taková rozhodnutí činil, nicméně zdůrazňovat jakoby nesmyslnost Ježíšových rozhodnutí v rámci vyučování určeného široké vrstvě posluchačů pro obyčejný, praktický život člověka s Bohem rozhodně nevede k pokojnému spokojenému vztahu mezi Bohem a člověkem, ale spíše k exotickým výstřelkům působící v běžném životě chaos. Je pravdou, že přesně k tomu tyto neúměrně zdůrazňované pravdy vedly a že s důsledky se Pastýřské hnutí dlouhodobě nebylo schopno vypořádat. Zvláště pak, když „nerozumné nápady“ Ježíše Krista byly zprostředkovány „povolanou autoritou“, kterou bylo z náboženských důvodů nutné poslouchat.

Nyní se dostávám ke konkrétnímu vyučování Dereka Prince ohledně rozdělení úřadů.

Derek Prince rozděluje apoštoly na dva druhy. Jedná se o apoštoly Kristovy, oněch dvanáct vybraných z učedníků, kteří byli blízko Ježíšovi. O nichž se Písmo zmiňuje mnohokrát, ale v tomto vyučování jim Derek Prince nevěnuje téměř žádnou pozornost.

Druhý typ apoštolů jsou apoštolové místního sboru – poslové, ti „kteří jsou poslaní k určitému úkolu“. Tento typ apoštola byl inspirován zvláště z pasáží ze Zjevení, kde v listech sborům byl vždy dáván úkol poslovi, který Boží poselství zprostředkovával. Naznačuje, že specifické poslání bylo dáno i apoštolovi Pavlovi a v listech do církví jsou zmiňováni i další muži, kteří jsou považováni za apoštoly. Okruh původních dvanácti se tedy působením církve rozšiřuje. Jeho znakem však zůstává speciální pověření od Boha, které má za úkol zprostředkovat Božímu lidu. Rozdíl mezi apoštolem a prorokem vidí Derek Prince v tom, že prorok má od Boha zvěst, kterou musí Božímu lidu sdělit, apoštol dostal úkol, který musí vyplnit. Tento úkol je mnohdy celoživotní pověření a z toho také vyplývá jakoby větší vážnost apoštolského úřadu.

Derek Prince dále rozlišuje službu evangelisty, učitelskou službu a službu pastýře. Evangelista je nositel dobré zprávy. Jeho jednoduchá zvěst by měla být dosvědčována nadpřirozenými znameními jako je uzdravování a vyhánění démonů. Bez těchto znamení se podle pochopení Dereka Prince nejedná o evangelistu. Služba evangelisty vede k soustředění na Ježíše. Ještě bych uvedla důležitý poznatek z jeho vyučování ohledně evangelistů. Evangelista poslaný od Boha nikdy neopustil obrácené, dokud nebyli pokřtěni ve vodě. Povinností evangelisty je povědět nově obráceným o nutnosti křtu ve vodě (samozřejmě ponořením), protože reakce na evangelium vyžaduje pokání a křest. Vodní křest je zkušenost, kterou se konvertita odděluje od světa. Z hlediska duchovního světa se jedná o zkušenost srovnatelnou s vyjitím z egyptského otroctví a přejitím Rudého moře. Povolání pastýře považuje za jedno z nejtěžších na celém světě. Klíčovým slovem pro něho je péče. Starání se o ovce má svůj počátek v hluboké lásce k Ježíši Kristu, protože „ovečky ve sboru opravdu nejsou pomilováníhodné“. Pastýř proto nemůže být ke své službě motivován láskou k ovečkám, ale pouze láskou k Ježíši Kristu. Problematiku tohoto postoje vysvětluje Derek Prince na příkladu Mojžíše a Árona. Áron udělal osudovou chybu, když vyšel „ovečkám“ vstříc a nechal postavit zlaté tele. Láska k Bohu musí být směrem k ovcím nekompromisní. Je to láska k Bohu, která nedovolí nepoučeným ovcím jít na nebezpečné pastviny. Dokonalým pastýřem je ovšem pouze Ježíš Kristus.

„Pastýř proto nemůže být ke své službě motivován láskou k ovečkám, ale pouze láskou k Ježíši Kristu. Láska k Bohu musí být směrem k ovcím nekompromisní.“

Úkolem učitelů je vykládat a předávat učení. Cituje Jk 3, 1 a zdůrazňuje, že povolání učitele vyžaduje opatrnost. Na učitele jsou kladeny zvláštní požadavky. Učitel může být odsouzen pro to, co učí.

Závěrem této výkladové části bych dodala, že Derek Prince klade důraz na pluralitu vedoucích. Tito mužové v úřadech dohlížejí na pořádek ve sboru a každý používá své specifické obdarování. Zvláštní apoštolskou autoritu má pouze apoštol, je významný právě pro svěřený úkol. Pověření od Boha jej činí výjimečným, ale pouze po dobu plnění svěřeného úkolu. Pokud je v nějakém sboru apoštol usazený na delší dobu, stává se spolustarším a jeho postavení není vyšší než ostatních vedoucích. Tento bod Derekova učení považuji za zajímavý doklad fungování Pastýřského hnutí, kde na vrcholu pyramidy byla zmíněná pětice. Zároveň je to také doklad toho, jak si přejímané učení místní autority přizpůsobují podle svých vlastních potřeb a pochopení. Jakkoliv je totiž Sándor Németh pilným učedníkem Dereka Prince, jeho výjimečné apoštolské postavení nijak nenaznačuje, že by si byl vědom toho, že má být pouze pokorným spolustarším. Jeho role je pro maďarské neocharismatické hnutí nezastupitelná a autorita výjimečného apoštola je mu přiznávána jak maďarskými sbory, tak i sbory zahraničními, které přijali jeho službu a učení.

Praktický život církve dokládá Derek Prince na 1Tm 5, 17–21, kde zdůrazňuje odpovědnost starších, jejich zaslouženou odměnu a ochranu před stížnostmi. Zvláštní význam má pro D. Prince veřejné pokárání na základě 1 Tm 5. Mnohé církve inspirované tímto učením však nedisponují žádným takovým institutem, který by naplňoval podstatu verše „ty, kteří hřeší, kárej přede všemi, aby se báli i ostatní“ (mimo samé bohoslužby), který by definoval, co je „hříšným chováním“ míněno a umožňoval „hříšníkovi“ se hájit a svoji situaci nějak vysvětlit. V těchto vyučováních je pak úvaha o nějakém porozumění, laskavosti, či bratrské lásce, kterou Písmo doporučuje (např.: 2 K 2, 6–7) neúměrně krátká vzhledem k délce výkladu věnovanému poslušnosti či kázni nebo absentuje úplně. Podobný přístup nacházíme i ve výkladech pastorů Neméthem inspirovaných. V jejich případě často hraje svoji roli i představa škodlivého vlivu ducha humanismu. Proto se slova jako pokora, shovívavost, lidskost, laskavost a tichost skloňují spíše tehdy, když pastor nazná, že je zapotřebí tyto jevy mezi členy společenství potlačovat, pravým jménem pojmenovat vliv ducha, který přeceňuje člověka na úkor prosazení Boží vůle a eliminovat jeho vliv. Tyto zdánlivé maličkosti utvářejí mentalitu členů i vedoucích těchto společenství, mohou mít neblahý vliv na vývoj osobnosti člověka a jsem přesvědčena, že jednu z příčin jejich mnohdy šokujícího chování je třeba hledat právě zde.

“V těchto vyučováních je pak úvaha o nějakém porozumění, laskavosti, či brastrské lásce neúměrně krátká vzhledem k délce výkladu věnovanému poslušnosti či kázni nebo absentuje úplně. To může mít neblahý vliv na vývoj osobnosti člověka a být jednou z příčin mnohdy šokujícího chování.”

 Ačkoliv to nebylo v tomto vyučování konkrétně řečeno, zdá se, že úřad pěti byl rozdělen podle zmiňovaného klíče. Derek Prince plnil úlohu učitele již v tomto hnutí. Jeho vyučování je přehledné, precizně formulované a nedává prostor pochybnostem o správnosti jeho výkladu.

Derek Prince předkládá logický a ucelený model správy církve. Mluví o mobilní církvi – která je tvořena apoštolskými týmy a stabilní církvi, která je tvořena místními sbory. V pojetí Dereka Prince je důležité, že tyto dvě formy církve jsou si navzájem odpovědné a že obě mají v čele kolektivní vedení. Jak již bylo zmíněno výše, kolektivní vedení je něco, co se zkoumaným následovníkům Dereka Prince příliš nedaří přivádět do praxe na úrovni stabilní církve. Mobilní církev Sándor Németh ani jeho následovníci nevytváří, ze zahraničí zvou pouze jednotlivce, kterým sice bývá přiznávaná apoštolská autorita, ale kteří zpravidla nebývají součástí žádných apoštolských týmů.