V reakci na aktuální dění v NŽ si dovolujeme zveřejnit toto vyjádření. Smyslem textu níže je upozornit na dezinformace, které v NŽ kolují – některé jsou obecné povahy, některé se přímo týkají našeho blogu. Dále bychom rádi zodpověděli otázky, které víme, že si o nás kladete. Víme také, že pastorovi není proti mysli dávat vám na tyto otázky vlastní odpovědi – takové, aby on ze situace vyšel vítězně a my jako zoufalci. Čtěte tedy a udělejte si vlastní obrázek.

Proč je tento blog psán anonymně?

Blog je psán převážně anonymně, aby vedení NŽ nemohlo přejít kritiku dehonestací autora. To je totiž standardním postupem – pošpinit oponenta natolik, že už nebude třeba se zaobírat jeho myšlenkami. Všichni ty výroky dobře známe: „tím, co zrovna tenhle člověk říká, se nehodlám zabývat ani minutu.“ Pastor je v tomto ohledu mimořádně schopný. Spoléhá na své schopnosti a rozeznání a označuje jako původce článků osoby, které s nimi nemají vůbec nic společného. Dokážeme doložit situaci, kdy pro spojitost s blogem pastor zlořečí lidi, kteří ani neví, že nějaký blog existuje. blogem nemají vůbec nic společného. Naprosto zarážející je pak fakt, že tak učinil v modlitbě před celým shromážděním NŽ, které ochotně přidává své „AMEN“, aniž by mělo o záležitosti jakýkoliv důkaz. Náš anonymní článek vedl k tomu, že pastor přiměl celou církev k neoprávněnému zlořečenství – a to tím, že vystupoval s neochvějnou jistotou – v autoritě. Tím se dostáváme k samému jádru problému: lidé pastorovi věří – věří, že má dobré a spolehlivé informace, které oni nemají – věří mu, že záležitosti vždy rozsuzuje spravedlivě – věří, že by si netroufl vyslovit soud, kdyby neměl nějaké zjevení od Boha či svědectví od lidí. JENŽE ON TO DĚLÁ! Jakou hrůzu a zděšení člověk zažije, když zjistí, že sebejistota pastora je často pouhou pózou a prachobyčejnou lidskou sebedůvěrou! Proto píšeme tenhle blog. Lidé musí být konfrontováni s otázkami, které zevnitř NŽ nikdy neuslyší, které si možná sami bojí položit. Chceme vzbudit touhu si věci ověřovat, nejednat alibisticky, davově, ve slepé důvěře jiné osobě, protože to je cesta do záhuby. Každý má zodpovědnost za své jednání. ZÁSTUP křičel „ukřižuj Ho!“.

Není to nefér?

Když vás pastor vyloučí, zavřou se za vámi dveře a on o vás řekne církvi (= vaší rodině i vašim dlouholetým přátelům) co si zrovna usmyslí – vy u toho už logicky nejste a nemůžete se nijak hájit – tak to fér je? Kdy dostali vyhození lidé příležitost se bránit? Myslíš si, že při pastoračním pohovoru? Byl jsi u toho? A když jsou vyloučeni, přijdou za nimi bratři a sestry, aby se zeptali, jak to celé bylo? Jsi si jistý, že byl soud nestranný? Že to někdo nezaujatý prověřoval a případně pastorovi oponoval? Jak si lidé uvnitř ověřují fakta, když vyloučená osoba je hned odpadlíkem – tabu?! Neověřují a pastor diskusi vést odmítá. Proto píšeme tento blog. Chceme, aby uvnitř církve byly vedeny diskuse, které měly být vedeny už dávno. Moc věcí se přešlo „v dobré víře“. Tato „dobrá víra“ však už způsobila mnoho špatných věcí.

Není to zbabělé?

Někteří z autorů blogu mají uvnitř NŽ rodinné příslušníky. Považujeme za potřebné vyjádřit své pochybnosti ohledně vnitřního fungování církve, ale nechceme svým blízkým komplikovat život – proto se nechceme pod příspěvky podepisovat. Mimo to, že by to nikomu z blízkých nebylo příjemné, jistě by to i vůči nim mohlo vzedmout vlnu pochybností, nutnost ještě více prokazovat vlastní loajalitu církvi, obhajovat své definitivní oddělení od „odpadlických“ rodinných příslušníků.
 
Je ve vás hořkost? Proč se chcete pomstít?

Věříme, že člověk chce přirozeně vidět, že je sjednána spravedlnost. Známe příběhy lidí, co byli „paranoidně“ obviněni z úplných nesmyslů a následně tlačeni do pokání. Lidská psychika je křehká. Na vnitřní vyrovnanost člověka působí mnohem víc věcí než Duch svatý. Jsme přesvědčeni, že i dobrého člověka může společenský nátlak psychicky zdeptat. V nouzi lidé uvěří mnoha nepravdám. Člověk naučený, že spasení je téměř výlučně v NŽ při odchodu prochází „pekelnými muky“, obává se nejhoršího. Mnohdy i přemýšlí o sebevraždě. Dnes už víme, že lze odejít, neumřít, žít důstojný a plnohodnotný život. Málokomu se to ale povede bez šrámů – tlak je příliš veliký. Mnoho lidí přichází o přátele, pověst, peníze. Vadí nám to. Chtěli bychom vidět transparentnější prostředí, bez zastrašování, demagogie, panovačné autority. Kritika je důležitá, opozice může pomoci. Jistě ne pastorovi, ale o jeho zájmy tady nejde – o ně se staráte vy.

Je všechno co říkáme pravda?

Možná jo, možná ne. Stejně jako v NŽ a stejně jako kdekoliv jinde – musíš na to přijít sám. Zde bychom rádi upozornili na jednu skutečnost. Když dobrovolně vkládáš důvěru a vládu nad svým životem do rukou svých vedoucích, tak se současně s tím dobrovolně vzdáváš vlastní sebedůvěry a práva na sebeurčení. Lidi zbavení sebedůvěry jsou uvnitř skrytě křehcí, v kritických chvílích snadno manipulovatelní. Dogma zní: „poslušnost nebo smrt“. Proto i mnohým z nás po odchodu z NŽ trvalo delší dobu, než jsme se zbavili naučených vnitřních strašáků, znovu nabyli odvahy a sebedůvěry dělat věci opravdu tak, jak je sami vidíme. Dřív naše srdce hořelo nekriticky pro NŽ a vnitřní pochyby jsme vždy včas vypudili. Dnes, kdy se nebojíme pravdu prověřovat, se nebojíme ani vyslechnout příběhy druhých. A jelikož dopředu sami sobě neříkáme, že nám z příběhů musí vyjít, že pastor je nejlepší a NŽ je nejlepší, tak nám vycházejí různé věci. Jsme plni rozčarování, když slyšíme části příběhů, které nám dříve nikdo neřekl. Když si uvědomíme kontext a skutečné příčiny jednání druhých lidí. Přestáváme být roboty, co znají jen dva režimy: spravedlivý „novoživoťák“, co říká pravdu a nespravedlivý „odpadlík“, co lže. Špatně i dobře jsou schopni jednat všichni. Lidé z NŽ jsou naučeni, že zde publikujeme lži, jelikož chceme konat zlo. My si myslíme, že říkáme část pravdy, která v NŽ nezaznívá, v důsledku čehož lidé v NŽ mohou jednat špatně. Z kázání pastora se mohou dozvědět, jak jsou odpadlíci zlí a jak je pastor skvělý. Z našich příspěvků se mohou dozvědět, že odpadlíci nejsou vždycky zlí a pastor není vždycky hodný. A v čem je problém? Beztak každý soudný člověk tuší, že pravda musí být někde uprostřed.

O co vám tedy jde?

Mnozí z nás prošli zvláštním procesem. Trvá několik let, než si utřídíte myšlenky a jste vůbec ochotni o záležitostech své minulosti v NŽ mluvit. Člověk zpravidla odchází ve zcela zdeptaném stavu. Sám sebe pranýřuje – myslí si, že není hoden empatie, že mu nikdo nerozumí, že mu nikdo ani nemá rozumět – vždyť je zavržený! Zvláštní věc se stane, že když o vnitřním fungování církve vyprávíš lidem nezaujatým – nestačí se divit! A to nejen nevěřící, ale i jiní věřící. Lidé jsou vyděšení a začnou církev, kterou stále ve svém nitru obhajuješ, nazývat jmény, která tě dříve nenapadla. Nechápeš, že tě přijímají a NŽ s jeho praktikami odsuzují. Řekneš jim svůj příběh a oni tě pochopí. Jakto? Začne ti docházet, že jsi normální – že se možná některé věci nějak zamotaly a samozřejmě přiznáš, že jsi udělal spoustu věcí špatně, ale není to zdaleka vše tvoje vina a hlavně TO NENÍ KONEC. Uvědomíš si, že ti církev NŽ na tvé cestě zrovna dvakrát nepomohla, spíš naopak. A jdeš dál. Když se setkáš s někým, kdo z NŽ také odešel a dáš mu prostor, ať vysvětlí, jak věci vlastně viděl a proč dělal věci tak, jak je dělal, tak tě po nějaké době už ani nepřekvapí, že pochybnosti měl celou dobu, ale nechtěl stát v cestě „Božího díla“, být pohoršením a že dnes by to dělal jinak. Po nějaké době tě přestane překvapovat rozpor mezi tím, co řekl pastor a co se ve skutečnosti stalo. Příběhy bývají osekány nebo překrouceny. Nechápeš, proč se to vlastně celé děje. Tím, jak lidem postupně věci dochází a jak postupně sami sebe objevují po svém odchodu, tak se mění i to, co říkají. Býváme tedy svědky toho, že se příběhy vyvíjí s tím, jak se jednotlivým autorům postupně celá mozaika doskládává. Dáváme si v tom volnou ruku – každý se může vyjádřit. Můžeš naše články brát třeba jako jakési provokativní vzkazy našemu minulému „já“. Vyjadřujeme to, co si uvědomujeme dnes a litujeme, že jsme nevěděli tehdy. Do mozaiky stále přidáváme nové věci tak, jak nás napadají. Vážíme si svobody, kterou nyní máme – zejména, že není nutné předstírat jasné a nepohnutelné přesvědčení, abychom si udrželi nějaký prchavý status – nemusíme přijímat a šířit „pravdu“ – respektive verzi pravdy, kterou nám někdo předkousal, jelikož sami k tomu nejsme způsobilí. Svobodně o věcech pochybujeme. Doufáme, že i mnozí v církvi NŽ zareagují na záblesky této svobody a jsme připraveni s těmi, kdo budou mít zájem, naše příběhy sdílet. Samozřejmou podmínkou je, že rozhovory nebudou naplněny povýšeneckým soudem – soudem, který má dle našeho názoru kořeny ve vlastním vnitřním pěstovaném strachu – takovém strachu, který zotročuje mysl i jednání člověka.