ČASY

ČAS 1

J: Ahoj Karle, jak se daří? Nějakou dobu jsme se neviděli.

K: Ahoj Jirko, Jo, skvěle. Máme se dobře. Jsem tak rád, že jsme zase tady na dvoudenním.

J: Slyšel jsem, že jste u Lunů, je to tak?

K: Jo, jo. Přijeli jsme včera. Máme Lunovi rádi, jsou super.

J: Viď! Strašně se mi líbí, jak je na nich vidět ten zápal pro Boží dílo, pro službu, že to prostě vzali vážně a Bůh jim žehná! Inspiruje mě to.

K: Přesně. Já taky z dvoudenního odjíždím vždycky úplně nabitý. Sice kvůli tomu jedeme přes celou republiku, ale neznám nic lepšího než strávit celý víkend s Božím slovem a s lidmi z církve.  U koho jste vlastně vy?

J: Jako vždycky, u Schwarzhausů. Jezdíme k nim už asi 7 let. Děti si spolu skvěle rozumí. Náš Nehemiáš se na jejich Davida vždycky hrozně těší.

K: Slyšel jsem, že se Nehemiáš obrátil a má být pokřtěný. To jsou skvělé zprávy!

J: Jo. S manželkou jsme se za to hodně modlili a jsme moc rádi, že se mu Pán dal poznat. Co víc si může člověk pro své dítě přát? Je perfektní, že naše děti můžou Boží slovo poslouchat od útlého věku a nemusí se životem protloukat tak jako my, kdo jsme si hříchem málem úplně zkazili životy.

K: Souhlasím. Doufám, že si naše Ráchel taky brzy uvědomí, co je v životě podstatné.

J: Co vlastně říkáš na to dnešní Slovo?

K: Heleď, uvědomuju si, že je přede mnou ještě velká cesta, abych si Boží principy opravdu osvojil, aby to pro mě nebylo nic naučeného, ale abych to opravdu prožíval tak, jak to Bůh od nás chce. Strašně se mi líbí, jak Dürüm ty věci popsal. Vidím jako velké požehnání, že nám káže právě Dürüm. Má skvělé rozeznání.

J: Je to tak. Já ty místa četl už asi tisíckrát, ale nikdy jsem tam neviděl to co Dürüm. Je prostě vidět, že když někdo oddaně slouží, Bůh mu odkrývá z Písma nové a nové věci.

ČAS 2

K: Ahoj, Jirko.

J: Ahoj, Karle, o čem jsi chtěl tak naléhavě mluvit?

K: Jo, dobře, k věci. Promiň – přemýšlím nad věcmi. Potřebuji si promluvit s někým, komu můžu důvěřovat. – – – Jirko, ty fakt Dürümovi ve všem věříš?

J: Jasně! Co je tohle vůbec za otázku?

K: Já jen, že pořád slibuje obnovu, ale nikde ji nevidím. Mluvil jsem s ním o všem a dělal, co m.. (přerušen)

J: Počkej, nevěš hlavu. Jestli to myslíš upřímně, určitě se to brzo vyřeší, musíš jen vytrvat. Vždyť se ti Dürüm tolik věnuje!

K: No věnuje se mi, to sice jo, ale nenechá mě si věci vůbec promyslet, nenechá mě mluvit a nenaslouchá mi. Mám pocit, že mě pořád jenom někam tlačí.

J: Karle, mám o tebe strach. Urovnej co nejdřív věci, ve kterých máš problém a obnov svou důvěru vůči vedení. Vždyť to je Boží řád!

K: Já mám taky strach, prostě už nevím, jak se v tom všem vyznat. Přijde mi, že má důvěra má příliš velkou cenu. Hned po tom, co jsem se Dürümovi svěřil, že mi Ráchel hrozně chybí a že mívám pochybnosti, jestli bylo správné ji vyhodit z domu, tak jsem poznal, jak se věci začaly měnit. Jak nás Schwarzhausovi už nezvou k sobě na návštěvu, jak nás lidé už ani nezdraví. Přitom jsem se jen trošku otevřel. A nevím, co jsem udělal špatně, nebo jak bych to měl dělat jinak. Už ale dál prostě nemůžu!

J: To se určitě vysvětlí, Dürüm by přece nejednal za tvými zády. A čeho tímhle zpochybňováním chceš vlastně dosáhnout? Jaká je, prosím tebe, alternativa? Vidíš snad někoho jiného, kdo by takhle sloužil? Nebo ti to je už všechno ukradený a chceš odejít od Boha?

K: Od Boha rozhodně odejít nechci. Ale nevím, jak ti to říct, Jirko… mám pocit, že z týhle církve odejít budu muset. Je toho prostě už nějak moc. Vem si kolik lidí za poslední roky odešlo. Vzpomeň si na ty všechny vedoucí, co byli odvolaní. Vyloučení Milana Pecky, ty tahanice s Kunovými, jak Lunovým Dürüm rozložil manželství. Vždyť to nejde takhle dělat dál.

J: Chceš to vzdát kvůli takovýmhle blbostem? Přece bys nevěřil pomluvám odpadlíků! Dürüm má svoje chyby, ale nikdo nemá takové rozeznání jako on!

K: Víš, chtěl bych, abys věděl, že neodcházím od Boha.

J: Karle, nevím, co ti na to říct. Už radši běž. Možná nejsi úplný odpadlík, ale asi chápeš, že vídat se dál nemůžeme.

ČAS 3

J: Ahoj Karle, to je doba, co jsme se neviděli, co? Jak se vám daří?

K: Ahoj Jirko, no to teda. Ale jo, je to dobrý. Spoustu věcí je jiných, ale vlastně je to fakt dobrý.

J: Jak to je vlastně dlouho, co jste odešli?

K: Teď to bude pět let. Tyjo, strašně to letí. První dva roky byly naprd. To jsme pořád nad vším přemýšleli. Snažili jsme se v tom nějak zorientovat. Nepochopili jsme, co se vlastně stalo. Teď ale je nám čím dál líp musím říct. Vlastně když se o tom zpětně bavím, tak ani nevím, co to bylo za podivnej sen nebo co. A vy? Jak dlouho po nás jste vlastně odešli?

J: No, my se z toho teprve oklepáváme, jsou to teprve necelé dva roky. Všechno se seběhlo tak rychle. Když naše Růt přišla s tím, že si věcmi víry není jistá, že tomu nerozumí a neví, kdo je Bůh a proč na ni všichni tak hrozně tlačí, posvítili si i na nás. S Ivanou jsme se málem rozvedli. Šílený. Když jsme se půl roku nesměli prakticky s nikým stýkat, tak jsme to vzdali. Vůbec jsme nepochopili, co od nás Dürüm vlastně chce. Hned, jak se to začlo řešit s námi, tak nám Nehemiáš napsal, že dokud si ty věci neurovnáme, nebude k nám domů se svojí rodinou jezdit.

K: Počkej, počkej. Kolik je Nehemiášovi? On už má děti?

J: Jojo. Oni pak začli na všechny mladý strašně tlačit, ať se ožení, že církev musí růst. Po jednom pražském shromáždění si všechny mladý posadili do jedný místnosti a měli na papírek napsat, kdo se jim líbí, jestli to dotyčnému už řekli atp. Vedoucí si pak od všech papírky vybrali a individuálně s těmi studenty řešili, kdo se ke komu hodí. Nehemiáš si nakonec vzal Báru a už spolu mají dvě děti.  My jsme ale viděli jen Abigail. Izmaele jsme ještě neviděli.

K: To je úplně Šílený. Občas mám dojem, že se ten Dürüm úplně zbláznil. Vůbec nechápu, o co mu už vlastně jde!

J: No taky mi postupně dochází, že všechno je nějak jinak, než jak jsem to viděl dřív. A jak vlastně vy? Jak to vlastně u vás bylo? Dürüm říkal, že jsi ho chtěl svrhnout a že ti šlo vždycky hlavně o peníze.

K: Ani mi o tom už radši nemluv. Jako jo, byly těsně před tím věci, co jsem neudělal dobře, ale jak to celé bylo prezentované ostatním a do jakého mlýnku jsem se tím dostal, to mi přišlo opravdu přes čáru. A já blbec jsem se pořád snažil učinit pokání a doprošovat se usmíření s vedením sboru. Přitom Dürümovi jako kdyby to bylo všechno úplně ukradený. Fakt jsem už nevěděl, co mám dělat a chtěl jsem prodat vlastní dům a dát ho do sbírky, abych všem ukázal, že miluju Boha, církev a věčný život. No a na to mi řekli akorát, že jsem se už asi vážně definitivně zbláznil. Zpětně mám pocit, že se Dürüm jen vyžíval v tom mi přede všemi zatápět, opékal si mě tam, jak na rožni.

J: No vidíš. To co ti trvalo tak dlouho pochopit, já pochopil hned. Že jsem jim ukradený, jsem ale dával za vinu sobě, a proto teď chodím na psychoterapii. Není tedy jednoduchý někomu nezasvěcenému vysvětlovat, jak církev funguje, ale dost mi to pomáhá.

K: Aha, no – holt život není jednoduchej. Bývá to všechno mnohem komplikovanější, než jak jsem si to dřív představoval. Ale sejně je to super, že se zase vidíme a můžeme spolu normálně mluvit a nemuset furt hrát to debilní divadýlko na správnost.

J: Viď! Hele, nechtěli byste k nám příští týden přijet?

„Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá; Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení; Čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování; Čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení, čas objímání a čas vzdálení se od objímání; Čas hledání a čas ztracení, čas chování a čas zavržení. Čas roztrhování a čas sšívání, čas mlčení a čas mluvení; Čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.“