„…buďto věříme celému Božímu slovu, nebo je celé zpochybňujeme…“ [Základy II; Mikuláš a Dan Törökovi; oddíl II, 2.1.]

Tento přístup je nejrůznějším fundamentalistickým křesťanům zcela vlastní. Je ale opodstatněný? Jaké jsou jeho důsledky?

V první řadě se jedná o falešné dilema. Vždyť i ti největší lháři alespoň občas říkají pravdu. To, že zpochybníme, nebo dokonce vyvrátíme, jednu část rozsáhlého sdělení, přece ještě vůbec neznamená, že vše ostatní je také pochybné. Už o takovém sdělení ale nadále nemůžeme tvrdit, že je bezchybnou absolutní pravdou.

Proč je ale tak zásadní, jestli je Bible bezchybná, nebo není? Proč ji prostě nebrat tak, že určití lidé měli určité zjevení a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí nám ho zaznamenali a jakožto lidé se při tom dopustili chyb? Copak je to něco bezbožného, počítat s tím, že lidé chybují?

Přisouzení chyb způsobených lidským faktorem tedy samo o sobě nepodkopává víru v Boha a Boží slovo. Boží slovo už pak ale není pevným bodem, ale předmětem bádání, který je třeba zkoumat a k výsledkům tohoto úsilí je třeba přistupovat s pokorou. S takovou pokorou za vás ale nikdo vlastní krk nenasadí. Bible je pro fundamentalistu totiž nástrojem moci. Pokud umí s biblí pracovat, nemusí už nic obhajovat ani vysvětlovat, stačí tvrzení, že je to v Bibli.

Toto černobílé myšlení může nadále prohlubovat tvrzeními, že to či ono jednání nebo myšlení zpochybňuje něco z Bible. Pokud se mu podaří ostatní přesvědčit, že Bibli dokáže vykládat, nikdo už pak nemůže zpochybňovat ani jeho. Navíc díky démonizaci (někdy i doslova) pochybností už potom nemusí své jednání ani vysvětlovat.