V Bibli je jho používáno jako symbol otroctví a jeho zlomení jako symbol vymanění se z otroctví. Je proto velmi zajímavé, když v 2. Kor 6:14 autor obrazně popisuje manželství jako jho. Ať už tím autor zmíněné pasáže chtěl říct cokoliv, často je toto přirovnání chápáno právě jako pevné svázání dvou lidí k sobě a společné tažení břemen. Co jsou ale ta břemena a hlavně čí jsou? Myslí se tím břemena, která přináší společný život, nebo něco jiného?

Co nejdříve oženit, co nejdříve provdat. Zvláště v Praze byl vždy patrný značně odmítavý postoj vedení CNŽ k tomu, když nějaký člen žije sám. Když už člen sám žije, neustále je na něj vyvíjen nátlak k „obecenství“, které ale ve skutečnosti spočívá v neustálém hlášení svých aktivit a pocitů někomu z privilegovaných členů, ideálně vedoucímu.

Sňatek pochopitelně dává kontrole další důležitý aspekt, citové pouto. Není už třeba zajišťovat, aby se člen pravidelně s někým scházel a svěřoval se mu, rozhodl se totiž s jiným členem sdílet svůj život. Přestože jsou v CNŽ sňatky do značné míry dohozené, citová vazba je obvykle silná, protože se zpravidla jedná o jediného partnera v životě člena. Motivace k tomu být řádným členem tak nabývá další rozměr – nesoulady s církví mohou vyvolat hádku, nebo odtažitost ve vztahu. Záleží samozřejmě na tom, jací oba manželé jsou, v některých případech si vzájemně kryjí záda, jindy se vzájemně kontrolují a povzbují k „posvěcení“.

Zkrátka, je to další z ukázek toho, jak CNŽ nerespektuje soukromí a hranice, toho, jak se snaží kontrolovat a ke kontrole používat každý aspekt života svých členů. Ať už máme pohled na manželství a vtahy jakýkoliv, myslím, že shodneme na tom, že by sňatek neměl být nikdy zneužíván k vydírání a špehování – že by si manželé měli být životními partnery a ne „přidělenými STBáky“.