Reakce blogu na kázání Mikuláše Töröka z 2.7.2020

„Co od druhých očekáváme, když si přejeme, aby se obrátili? Jak je možné, že některým jakoby „nejde“ se obrátit? V čem je problém?“

Vyjádření, že si to přejete, je zcela zavádějící. Vy cíleně vytváříte nátlak – a to je taky důvod, proč jim to nejde. Je to jako nutit někoho, aby se zamiloval.

„Proč pořád tedy lidé opakují, že k tomu, aby se mohli obrátit, tak je třeba nějakého Božího zásahu?“

Tak jednak proto, že to celé roky bylo učení NŽ. MT očividně užívá verše jak se mu to hodí (když je potřeba někoho zostudit, že se neumí jednoduše obrátit, tak se řekne tohle a když je potřeba říci, že někdo není kompetentní, tak se řekne, co všechno mu chybí a jak je to vlastně složitá věc, být pro Boha použitelný a že je potřeba Božího vedení, rozeznání, …) a druhak od mala o Božích zásazích slýchají od svým církevních vzorů a tak jsou sami přirozeně zmatení, když se v jejich životě nic takového neděje. Když nevidí, jak Bůh jedná, tak jak si mohou být Bohem a vším, co zaslibuje, jisti?

„Přeci, když Bůh posílá své slovo, že s tím obrácením to nějak je – tak, jak je možné že si ti lidé vymýšlí?“

Třeba proto, že si nejsou jistí, jestli to, co se v nároďáku říká z podia je Boží slovo?

„To, co Bůh ve skutečnosti očekává je přístup: „Chci vědět Bože, co říkáš a to, co říkáš, chci poslechnout ve všem.“

Ano, to co Bůh říká a nezřídka se mládež nemůže ubránit pocitu, že se to nějak nekryje s tím, co říkají vedoucí a v důsledku toho jim nejde se obrátit.

„…co jsme ochotni vydat, je velmi užitečnou zkušeností…“

Užitečnou pro koho?

„Víš, že obrátit se znamená na tyto myšlenky nikoliv jen rezignovat – ALE DOKONCE S NIMA SKONCOVAT! ODMÍTNOUT JE.“

Nátlak k cenzuře vlastních myšlenek taky není zrovna lákavá věc…

„To vím, že by v církvi neprošlo. Tak budu radši tak dlouho dělat, že se strašně snažím…že chci a nejde to…až prostě budu dostatečně dospělý, že okolí vezme na vědomí, že prostě jsem takový…nebo budu moci říct, o co celou dobu šlo a jít si po svých.“

Tohle je vysloveně pomluva a lež. Mezi těmi, kdo odešli /byli odejíti je téměř nejčastějším důvodem vyhoření z toho, jak se urputně snažili a vedoucím to stejně nikdy nebylo dost dobré. Vrtají se v sobě, hledají, kde ještě by mohla být chyba, ale vedení je dále obviňuje, že snahu jenom předstírají ve snaze se duchovně „ulejvat“ a zakrýt své pravé touhy. Naprostá beznaděj. Nulová pomoc.

„Takhle to na světě nefunguje – je to zařízeno tak, že bez podřízenosti nic nefunguje.“

Tak to hlavně nefunguje v CNŽ. Kdopak to tak asi zařídil?

„Podívej se do smlouvy, co máš podepsat.“

Oni se dívají a proto se tak cukají, vyplašily je odstavce miniaturním písmem! Navíc, proč má smysl debatovat o tom, zda podepsat či nepodepsat, když se k lidem chováte, jako že všichni podepsali, respektive by měli podepsat? Proč je u standardní smlouvy na konci většinou formulace, že „obě strany tak činí svobodně, bez nátlaku“?

„ANO a NE v tomto případě nejsou dvě rovnocenné možnosti – to nevyjde na stejno. Nemůžeš říct NE“

To je přesně ten problém. Mládež, pokud se o víru zajímá, očekává, že jim vedoucí budou průvodci v jejich spiritualitě, ale místo toho je sevřou do kleští a dají jim nabídku, která se neodmítá. Pak najednou znejistí, jestli vlastně mají tu čest s církví, nebo s nějakou podivnou mafií.

Zde zdrojový přepis kázání