„Prostě se jim nechce!“ Tato věta je nezřídka triumfálně pronášena jako soud nad těmi, u kterých se pastorační činnost míjí účinkem, nad těmi u kterých kázání, rozhovory a kárná opatření nevedly k očekávaným změnám. Je to podáno tak, že dotyčný jedinec je vadný a je třeba se ho zbavit.

V tomto článku bych se chtěl ale zaměřit na to, jestli je to, že se někomu nechce, skutečně legitimní důvod ho/ji odsoudit a zavrhnout.

Nejedná se totiž zpravidla vůbec o zhýralé lidi, ale obvykle jsou to slušní věřící lidé, řádně plnící své povinnosti. Nejde jen tak jednoduše říct, že se jim nechce, protože jsou nemorální. Vždyť ve všem ostatním si počínají dobře (zbožně, chcete-li). Jen jakoby nehoří. Nejdou do toho all-in. Proč? Kde je problém? Proč někoho nelákají změny, které církev nabízí a požaduje?

Dost možná prostě jen proto, že v tom nevidí hodnotu – ani duchovní, ani morální, ani kariérní, ani vztahovou. To může mít více důvodů. Chyba nemusí být v přijímači, ale také ve zdroji. Proč se hned automaticky říká, že je defekt v posluchači, když úplně stejně může být chyba v mluvčím, který jim tu hodnotu neumí ukázat?! Co když to, co říká, onu hodnotu vůbec nemá?! Čím se pak provinil onen morální (mírně vlažnější) křesťan?