Je s podivem, co všechno jsou lidé v Novém Životě stále dokola ochotni snášet a ještě za to jsou vděční. Pamatuji si rozhovory s některými vedoucími členy, kteří sami vyjadřovali svou sebedůvěru tak, že potřebují pastorovu přísnost a tvrdost, protože bez ní by nedokázali sami žít a dopadli by moc špatně. Vždyť nejsou schopni téměř žádné správné sebereflexe, a jen díky pastorovi se v tomto hrozném světě dokážou vyznat.

Je to jako případ neustále ponižované ženy, která je svému tyranskému manželovi vděčná za to, že ji znovu zmlátil, ponížil a poplival, protože mu správně, podle jeho dnešního rozmaru či rozpoložení, nenaservírovala talíř pod nos. Vždyť on z ní chce přeci učinit lepší hospodyni. To že její manžel žije dvojí život, ba co víc, třeba se i peleší s kdejakou další už vůbec neřeší. Ani nemůže řešit. Její pozornost je totiž tímto mistrem manipulace stále strhávána na ni samotnou. Na její nedostatky, na její neschopnost, na její hroznou postavu, na její odporný vzhled, na její zoufalou inteligenci, na její mizerný morální stav, na její neschopnost vychovávat děti, které jsou – díky ní – taky psychopatické jako je i ona sama. Jak si může taková špína dovolit se ozvat? Vždyť přeci, kdo je bez viny…

Vidíme, že v Novém Životě se děje něco velmi podobného. Dále je budována a utvrzována naprostá závislost a potřeba zůstávat pod mocí despoty. Ten pak hranice posouvá natolik, že není vůbec žádný problém „své ženě“ říct, ať si klidně táhne, když se jí to nelíbí. Ví totiž, že si odejít prostě nedovolí. A i kdyby ji vyhodil, vždy se znovu a znovu vrátí, bude prosit za odpuštění a ochotně přistoupí na ještě větší ponižování, než jaké musela snášet do té doby. Stačí v pauze mezi bičováním upustit cukřík a ona se znovu zamiluje. Nic nezmohou slova těch, kteří „mají s jejím milovaným manželem problém.“ Vždyť oni na něj chtějí jen útočit a házet špínu, zatímco on to se všemi myslí tak dobře.

No, snad další lidé seberou odvahu říci to prostinké „NE!“