Řada lidí si podobně jako já prošla obdobím, kdy po nich vedoucí vyžadovali pokání, ale pokaždé jim řekli, že to žádné pokání není. Většinou také odmítali vysvětlit, co vlastně požadují, co je vlastně opravdové pokání a z čeho ho má člověk udělat. Samozřejmě vždycky byla k dispozici vágní definice, že je to změna myšlení a chování. Bylo ale jedno zajímavé kázání, které vysvětlovalo, co pokání není (nebylo ale řečeno, co je) a bylo to ukázáno na přirozených mezilidských proviněních. To je vlastně velice dobrý koncept, slovem pokání tak můžeme nazvat celý proces uznáni provinění, náležité omluvy a následné nápravy.

Až když jsem z NŽ odešel a snažil se urovnat si svůj život, pochopil jsem, že jsem spoustě lidem ublížil a že jsem obecně ve vztazích jednal toxicky. Teprve tehdy jsem se naučil, co je to vlastně sebereflexe a jak vypadá náležitá omluva. Proč jsem tehdy teda nebyl schopen pokání?

Nikdo mě to nenaučil. Bylo naprosto běžné říkat, že lidi to vědí a umí, ale lžou a nechce se jim. Otázka: „Co je na tom vlastně špatně?“ byla naprosto nemyslitelná, a při tom je pro pokání naprosto zásadní. Jak má uznat vinu někdo, kdo nechápe, jak jeho jednání ublížilo druhým. Neměl jsem to ani kde okoukat, nevzpomínám si, že bych za 22 let v NŽ viděl pokání.

Teď už tomu ale rozumím. Znamená to teda, že dávám vedoucím za pravdu? Ani v nejmenším. Vůči nim nemám z čeho činit pokání. Co dělám se svým tělem, jak trávím svůj volný čas, nebo co konzumuju a že jim nepodávám pravidelné hlášení o svém životě jim NIJAK neubližuje. Odmítat narušování soukromí není provinění.