Ten pocit, když s radostí počneš a přivedeš na svět milované dítě. Když pláče a ty ho těšíš. Když padá a ty ho ošetřuješ. Když říká nesmysly a ty mu vysvětluješ svět. Když ho motivuješ, aby dokázalo víc než ty sama. Když ho chráníš, aby mělo kuráž a sílu. Když si sama odpíráš, aby bylo šťastné. Když pracuješ přesčas, abys mu zaplatila kroužky.

Ten pocit, když se to konečně daří a doufáš ve výsledky. Když si ho v pubertě zavolá pastor a namluví mu, že jsi nějaká divná, a že jsi ho nikdy ve skutečnosti neměla ráda. Když se ti tvé dítě dívá do očí a říká, že se za tebe stydí a pohrdá tvým životem.

Ten pocit, když tě tvé dítě zavrhne. Když mu smrdí vše, co uděláš. Když tvou starost a nabízenou pomoc si vykládá jako manipulaci a nátlak.

Ten pocit, když si uvědomíš, že jsi byla jen nositelkou plodu pro někoho, kdo má s tvým dítětem jiné plány.

Ten pocit, když víš, že tvé dítě začíná od znova, na místě, kde jsi stála před pětadvaceti lety ty sama.