Pastorační služba je důležitou součástí života náboženských společenství, ale bohužel také často hraje zásadní roli v násilí náboženských společenství. Problémy spojené s pastorační službou jsme už částečně probrali v článku Psychoterapeut amatér, ale vzhledem k tomu, že pastorační služba nemá být psychoterapií, pojďme se podívat na to, jak by pastorační služba měla vypadat.

Zásadní je vztah mezi poskytovatelem pastorační služby (dále služebníkem) a příjemcem pastorační služby (dále věřícím). Základním aspektem tohoto vztahu má být důvěra. Tu je třeba budovat oboustranně. Jednak by se vedení náboženského společenství mělo být schopno zaručit za své služebníky. Věřící má právo vědět, co jsou zač a jaká je jejich kvalifikace. Věřící by vždy měl vědět, na koho se může obrátit v případě nepatřičného chování služebníka a ideálně by měl mít možnost vybrat si, se kterým služebníkem bude vést pastorační rozhovory. Na straně služebníka jde především o naslouchání a respektování hranic věřícího. Pastorační služba je službou pro věřícího a má se odvíjet od jeho potřeb – není to vyučování, natož kárné řízení. Na straně věřícího jde především o respektování možností služebníka a je třeba, aby si věřící uvědomoval, že bez jeho součinnosti a otevřenosti nebude služba efektivní.

Vzhledem k tomu, že věřící je tím, komu je služba poskytována, a vzhledem k tomu, že se při ní dostává do zranitelné pozice, je potřeba mít na paměti práva věřícího:

1. Věřící má právo rozhodnout se, jestli a v jakém rozsahu bude službu využívat. Vždy si může věci „udělat podle sebe“. (Je třeba ale brát v potaz to, že pokud věřící nespolupracuje, má služebník právo rozhovory ukončit nebo odkázat na jiného služebníka.)
2. Věřící má právo na důvěrnost, na to přesně vědět, jak bude nakládáno s informacemi z pastorační služby.
3. Věřící má právo na soukromí. On je tím, kdo o službu zažádal, a proto má právo rozhodovat o tom, co bude v rámci pastorační služby probírat a co ne.
4. Věřící má právo vyjádřit se a být vyslyšen. Služebník by nikdy neměl věřícímu vkládat slova do úst, v případě nejasností má požádat o dovysvětlení.
5. Věřící má právo vyhledat pomoc i jinde a říct si o druhý názor. Služebník by navíc měl být schopen v případě potřeby odkázat věřícího na odbornou pomoc.
6. Věřící má právo spolurozhodovat o podobě služby, zda bude jednorázová nebo pravidelná, jestli chce pouze vyslechnou nebo si přišel pro radu nebo společnou modlitbu.
7. Věřící má právo cítit se při rozhovoru bezpečně.