Film mlčení jsem viděl dvakrát, jednou ještě v NŽ a podruhé dva roky po svém odchodu. Je to film o odpadnutí, takže to bylo, jako bych se díval na dva různé filmy.

Většina filmu se odehrává v Japonsku, kam se vydali dva mladí jezuité najít svého učitele. Při jeho hledání narazí na tajnou skupinu křesťanů a na brutální pronásledování ze strany Japonské vlády. Řada těchto křesťanů a jeden z jezuitů jsou dopadeni a zavražděni. Ten druhý je dopaden a přiveden před inkvizitora, který se snaží zlomit jeho víru. Nakonec podlehne, z velké části i kvůli setkání se svým učitelem, který odpadl už dávno.

Nejsilnější části filmu je jednoznačně jeho závěr. Ještě v NŽ jsem inkvizitorovy manipulativní otázky považoval za horší než fyzické mučení, Neustále hledal dilemata, na všechno měl nějaké „ale“ a já fandil jezuitovi a doufal, že se nepoleví a nenechá se chytit do inkvizitorových sítí. Byl jsem smutný, když odpadl. Při druhém zhlédnutí pro mě byl nejsilnější moment samotného odpadnutí, kdy se měl zřeknout víry šlápnutím na ikonu. Až při druhém zhlédnutí jsem pociťoval tu čirou hrůzu, kterou prožíval, ten pocit nemyslitelnosti toho, co se chystal udělat, i když to považoval za správné.

To mě vedlo k zamyšlení se nad mocí dogmatu. Je to jako pouta přímo v hlavě, která brání člověku zpochybňovat. Zpochybnit dogma byl podobný pocit, jako kdybych si chtěl bodnout nůž do nohy – můj mozek mi to, jako kdyby z pudu sebezáchovy, nedovoloval. Proč bych se ale měl tak bát, copak je myšlení nebezpečné? Dogma mi tak začalo připadat jako parazit, který se za každou cenu snaží udržet v hlavě a pokud možno nakazit další. Prolomit dogma byl vysloveně traumatizující zážitek, kterým by si nikdo neměl procházet. Pořád to nedokážu úplně pochopit, ale jedním jsem si jistý: Dogma zotročuje lidskou mysl a nenacházím na něm nic dobrého.