Odešli jsme v roce 1970. Tehdy jsem viděl, jaký otřes pro rodiče znamenalo obtížné rozhodnutí opustit kult. Vybavuji si to napětí, rozhovory, důvěrná jednání a stažené žaluzie před prarodiči, kteří odešli dříve. Čtyři šediví pánové osočovali moji matku, která tehdy byla doma sama – obviňovali ji ze zpochybňování autority, zkaženosti – propadla v pláč. Nutili totiž tátu, aby od ní a od nás, šesti dětí, odešel. Rozhodl se, že to neudělá. Odchod pro moji matku znamenal úplné přerušení kontaktu s jejím bratrem a jeho rodinou, pro mého otce ztrátu kontaktu s jeho rodiči, sourozenci i jejich rodinami. Odešli jsme a byli jsme exkomunikováni.

Kdykoliv jsme potkali naši rodinu, či přátele, se kterými jsme vyrůstali, ignorovali nás, odmítali, jak kdybychom neexistovali. Máma ztrátu bratra nesla velmi těžko. Podobně i táta ztrátu svých sourozenců. Posléze odešli i jeho rodiče a sourozenci – to jsme ale ještě dlouho poté nevěděli. Když umřel bratranec v poměrně nízkém věku, otec se nesměl zúčastnit pohřbu. Musel stát na okraji hřbitova, mohl se jen zpovzdálí spolu s ostatními uklonit. Když jsem se snažil zavolat své tetě, abych vyjádřil upřímnou soustrast, rodiče mi řekli: „To je k ničemu!“, „Stejně s tebou nebudou mluvit!“ Po zvednutí telefonu mi sestřenice řekla, že se mnou bude mluvit jen „když se vrátím na správnou cestu, učiním pokání.“ Odpověděl jsem: „aha, ale já jsem vám chtěl jen říct, že vás máme rádi a že nás mrzí vaše ztráta.“ Odešli jsme a kolem nás se rozhostilo ticho. Mí rodiče se mají dobře, mají klid. S některými z příbuzných jsme se několikrát tajně sešli. Z úcty K NIM a abych JE neohrozil …. JSEM ZTICHA. Sám za sebe však říkám…JSEM SVOBODNÝ!

Glennis Boyd

Cult Stories