Naše rodina je nyní rozdělena 47 let. Od svých 4 let jsem nebyl v kontaktu se svými prarodiči, s dvěma strýci a tetami a s deseti bratranci a sestřenicemi, do doby, než jsem ve 22 letech sám odešel. Můj starší bratr odešel z domova, když mu bylo šestnáct let, neviděl jsem ho pak 9 let. S rodiči a nejmladším bratrem se již nevídám 29 let. V roce 2002 nastalo v církvi menší ochladnutí ve striktním chování v rodinách, aspoň u mých rodičů to tak bylo, a tak jsme se mohli 6 krát potkat. To však skončilo, když mi řekli: „Setkávali jsme se s tebou, jen abychom zjistili, jestli se nechceš vrátit.“ Na štěstí jsem ale svou matku mohl vídat téměř každý týden během posledních 3 let jejího života. Bylo to možné, jelikož byla v domově pro seniory.

Nejhorší ze všeho bylo to, že se rodiče se mnou nesměli stýkat. Oni mě přivedli na tento svět. Hluboce jsem je miloval. Když na ně myslím, stále je miluji. Často jsem toužil po tom je navštívit a obejmout a hrozně mě mrzelo, že jim to někdo zakázal. Když jsem vyrůstal, chyběli mi prarodiče, jejich láska a podpora. Přišel jsem o všechny zvláštní rodinné oslavy s tetičkami, strýci, bratranci a sestřenicemi, nemohli jsme vůči sobě nijak vyjádřit vzájemnou lásku a podporu. Ti, co v církvi zůstali, nijak nezareagovali na mou svatbu v roce 1998, ignorovali narození mé první dcery, přestože byla první vnoučetem v naší rodině. Nedovolím, abych se dál zbytečně trápil tímto šíleným chováním, ale nepopírám, že si o celém tomhle rozdělování rodin myslím, že je to zbytečná a tragická ztráta něčeho, co by jinak mohlo být normálním, šťastným a spokojeným rodinným životem.

John Spinks

Cult Stories