Církev často vytváří prostředí, ve kterém se objevuje a s časem narůstá duchovní zneužívání. Když se takové zneužívání objeví, obvykle mu nikdo nevěnuje pozornost. V seznamu níže uvádíme důvody, proč církvím duchovní zneužívání tak snadno prochází.

1. Církve o tomto problému nedovolují lidem mluvit, aby si uchránily svou pověst.
2. Rodiče bez pochybností svěřují své děti vedení církve a normalizují absolutní poslušnost církevním autoritám.
3. Církve podporují victim-blaiming*. Oběti duchovního zneužívání jsou umlčovány podsouváním pocitu viny a hanby a nemají k dispozici nikoho, kdo by byl pověřen tím, aby se jejich problémy zabýval.
4. Křesťanům je říkáno, aby věřili svým vedoucím, bez pochybností, bez námitek a bez otázek. Vedoucí jsou opěvováni a to často nehledě na jejich jednání.
5. Vedoucí církví se prakticky nikomu nezodpovídají.
6. Vedoucí, kteří se duchovního zneužívání dopouštějí, si pojistili, že budou moci všechny kritiky označit za bludaře/odpadlíky a že církev uvěří lžím, které o nich budou šířit.
7. Když už vedení církve pochybení uzná, obvykle očekává, že mu členové prostě odpustí a žádná skutečná náprava se obvykle nekoná.
8. Kritika a odsuzování jsou považovány za nekřesťanské, takže jsou v řadě církví de facto zakázané.
9. Řešit konflikty v církvi právní cestou je považováno za krajně nebiblické.
10. Spousta křesťanů jednoduše nevěří, že by vedoucí byli schopni někomu ubližovat. Tehdy jsem si taky myslel, že to bylo normální kaznění, že tak autorita v církvi prostě funguje. Časem mi ale došlo, že mi prostě ubližovali.

Je vám něco z toho povědomé?

*victim-blaiming je obviňování oběti z toho, co se jí stalo, často stylem: „Může si za to sám/sama.“

Překlad článku Davida Haywarda známého pod uměleckou přezdívkou Nakedpastor.