Objevil se nám nový nešvar. Čím dál vice dospívajících dětí má problém pochopit, co je na životě pod absolutním vedením osvíceného pastora tak neodolatelně atraktivního. Chtějí dýchat, vymanit se z kontroly, mít svůj život. Často s Bohem, někdy bez něho, rozhodně ale chtějí možnost to dělat nějak jinak, samy se rozhlédnout, vybrat si. Nikdo jim ale na výběr nedává. A rodiče si s touto zatvrzelou neposlušností nevědí rady. Dříve bylo více prostoru reálný stav věcí ututlat. Dnes vám ale vedoucí vidí přímo do talíře. Co s tím svým nevděčným frackem tedy mohou rodiče dělat?

Problém je, že vyhodit dospívající dítě vlastně úplně nelze. Do osmnácti let musí dítě doma strpět, i když ho mají za odpadlíka. Když mají doma dítě, které (dle jejich názoru) pohrdlo Bohem, nikdo v církvi jim nemusí věřit, že se od něho opravdu oddělili. V takové situaci se nabízí další otázka: „jak na tom vlastně sami rodiče duchovně jsou?“ Musíme si to ověřit. Respektive ověřovat, dokud se rodiče dítěte definitivně „nezbaví“. Až tehdy stvrdí, že to myslí vážně. Nezáviděníhodná situace. Pro obě strany.

Musíme ale vzít v úvahu ještě další věc – příčinu. Čím je dítě starší, tím spíše lze tvrdit, že si za své „odpadnutí“ může samo. Když je mu ale méně než osmnáct, zpravidla je viníkem (více či méně) i rodič. Rodiče mají pocit, že se stávají viníky zcela mimoděk, nevědí, co měli udělat jinak a tak viní dítě. Neviní ho jen za to, že jsou nyní pod tlakem „udělat správný krok“, ale i za to, že ohrožuje jejich dlouhodobou reputaci. Ve hře je celá jejich pověst, nikdy nic už nemusí být jako dřív.

A dítě zase viní rodiče, že se chovají povýšenecky a autoritářsky, že je penalizují a zejména, že sami sebou nechají postrkovat vedoucími a nemají odvahu se zachovat podle toho, co sami považují za správné. Jelikož v rodině je náhle obousměrný konflikt s nejasným viníkem, rodiče, kteří v zádech cítí oporu a zároveň očekávání celé církve, se snaží ratolest napravit restrikcemi, zákazy, domluvami. Kdyby dítě nebylo s rodiči zcela existenčně svázáno, sbalí si kufry a odejde – to ale dost dobře nejde. A tak musí strpět tuto šikanu a platit daň za svou touhu po svobodě. Indoktrinovaní rodiče jsou nepříčetní, ventilují svůj vztek a averzi. Nechápou, jak jejich dítě může být takto svéhlavě sobecké a odmítnout pravdu, církev, pastora, Boha. Rodiče vše vidí jako osobní křivdu, úpadek, pýchu, nevděk. Aby sebe očistili, nejradši by se dítěte také zbavili hned. „Synové zatracení“ je sprostě zradili. Kéž by se svým odpadnutím vydrželi aspoň do osmnácti!

Paradoxem je, že snad žádný z rodičů, který takto se svými dětmi jedná, stejnou výchovu nezažil. Respektive, jestli ji zažil, nezažil takovýto komplexní nátlak – od všech přátel, církve, komunity, rodiny, sourozenců …. rodičů. Žádnému z rodičů asi nevyhrožovali nějací strýčkové a tetičky věčným zatracením a rodičové vyděděním, jestliže si dovolí nejít v jejich šlépějích, jelikož oni jdou jediným správným směrem.

Rodiče však dále vnucují svým dětem „cestu života“ jako nějaký milostivý dar z nebes a přitom vůbec netuší, jaké je pod tímto totálním tlakem vyrůstat. Dost možná, kdyby sami něco takového zažili, by odešli také.

To jim ovšem nebrání „požehnat“ svému dítěti, když v osmnácti balí kufry, namísto povzbuzením a neochvějnou podporou, veršem útěchy založeném na vlastním hlubokém duchovním poznání:

Ž 27:10: „kdyby tě opustili tvůj otec a tvá matka, tím spíš tě vykopne i Hospodin.“