“Člověk si zvykne na všechno” říká s oblibou pastor, aby varoval ty, kdo dle jeho soudu scházejí z cesty.

Zdá se, že sám se o podobné varování připravil, když své kritiky vyhodil a přestal se zajímat o podněty druhých.

Přesto by mu takové varování bývalo mohlo pomoci a možná by neudělal věci, kterých nejspíš bude brzy litovat.

Zvykl si totiž. Spoléhal, že co mu prošlo jednou, mu projde dvakrát, pětkrát, třicetkrát. Bláhově předpokládal, že tak to půjde na věky. Ale s jídlem roste chuť a o moci to platí dvojnásob. Zvykl si na ni, chtěl víc a přestal být opatrný. Stal se ještě paličatějším, ještě panovačnějším, ještě hůře napomenutelným. Uvelebil se na svém trůnu a moc mu zaslepila oči. Důvodem pro čím dál rychlejší a tvrdší soudy není dokonalejší duchovní rozeznání ale prachobyčejná rozežranost, touha ukázat, kdo je král.

Jaký člověk u moci se jí dobrovolně zbaví? Jaký vládce prohlásí sebe za nekompetentního? Žádný. Vládce bude dál tvrdit, že se za jeho vlády vše zlepšuje, vše má pevně v rukou, i kdyby padly poslední hradby a jeho lid umíral v obklíčeném městě hladem.