Všechno začalo vcelku nevinně – písně o božích soudech nad bezbožníky – „Bůh je za jejich hříchy odsoudí, tralalá!“ Modlitby proti „bezbožným“ lidem, kteří opustili naši církev, a také proti těm, kteří takovým lidem pomohli.

Pamatuji si, jak jsem s pár lidmi po jedné z prvních takových modliteb reagoval slovy: „Proč se tomu věnovat? Vždyť je to Boží věc, jak to s těmito odpadlíky bude. Pán přeci říká, abychom takovým lidem spíše žehnali.“ Téměř okamžitě jsem zaznamenal nesouhlasný pastorův pohled, který s naprostou jistotou odvětil, že on to dělat rozhodně bude. Netrvalo dlouho, a na stejnou vlnu jsem plně naskočil i já. Přeci nejsem takový hlupák, abych nesouhlasil s Božím mužem. On má mnohem hlubší poznání.

Postupně se naše modlitby změnily v něco mnohem temnějšího. Spolu s pastorem a dalšími „vyvolenými“ jsme v noci obcházeli domy bývalých členů církve a pronášeli „zaříkávací modlitby“, aby je Bůh odhalil, potrestal a případně rovnou zabil. Vždyť i Král David se tak modlil.

Byl jsem na tuto činnost pyšný. Pastor mě za mé „zásluhy“ chválil, ba co víc, povzbuzoval, abych byl daleko tvrdší, a já měl pocit, že jsem Bohu obzvlášť blízký. Navíc bylo jasné, že takovou duchovní pokročilost by i v církvi mnozí nesnesli, proto nebylo možné o našem počínání před ostatními členy mluvit. Bylo to naše tajemství. Jaká to iluze.

Byli jsme přesvědčeni, že konáme Boží vůli, a těšilo nás, když jsme u dotyčných viděli problémy – ať už to byla finanční tíseň, rozpad rodiny, nebo jakákoliv jiná pohroma. Když se těmto lidem naopak dařilo, byli jsme frustrovaní. Nicméně i to jsme si vysvětlovali jako důkaz jejich „bezbožnosti“, která jim podle nás přinášela světský úspěch.

Dále jsem se tedy snažil zlepšovat ve vyhledávání informací. Když bylo třeba, prolézal jsem katastr, abych zjistil, kdo kde bydlí a za jakých podmínek tu nemovitost pořídil. Když bylo třeba někoho zdiskreditovat, samozřejmě „bezbožného“, postaral jsem se o to a rozesílal maily všude tam, kam bylo třeba. Klidně i jejich přátelům, kolegům či přímo zaměstnavateli. Když bylo třeba zjistit, kdo a kde se schází, trávil jsem hodiny skrytý ve křoví a odposlouchával rozhovory. A ještě jsem byl hrdý na to, jak dobrý v tom špiclování jsem. Pastor měl vždy takovou radost, když jsem něco nového zjistil, a tím jsem měl potvrzení, že se musím líbit i Bohu. Jsem jako izraelští zvědové vyslaní do zaslíbené země. Jsem jako Gedeón, kterému Bůh odkryje tajemství nepřátel.

Až později jsem si uvědomil, jak zvrácené to celé bylo. Jak mimo bylo v takovém jednání vidět naplnění Boží spravedlnosti, která byla ve skutečnosti pouze obrazem naší vlastní slabosti, nenávisti, krutosti a neochoty přiznat si, že jsme sami selhali. Náš svět se stal černobílým a jakákoliv pochybnost o naší cestě byla rychle umlčena – a to nejen okolím, ale i námi samotnými.

Možná, že i toto byl důvod, proč mi po mém selhání pastor sdělil, že „nebude tak blbej, aby mi dával šanci jako ostatním, a vyhodí mě rovnou“, a možná by pro něj tehdy bylo lepší, abych se jakýmkoli způsobem ztratil, třeba jako ti, proti kterým jsme tak horlivě „bojovali“. Protože se tak nestalo, zvolil plán B – očernit mě, démonizovat a zajistit, aby slova toho hnusného odpadlíka nikdo nebral vážně.

Tuším, kdo tuto „záslužnou“ činnost převzal po mně, však v tom pokračují i nadále. Třeba jim po přečtení této mé zkušenosti něco dojde, a nebude to jen další z mnoha přání, abych umíral ve strašných bolestech.

Michal Č.