Dlouhé roky byla ovce součástí stáda a naprosto důvěřovala svému pastýři. Za celou tu dobu ani jednou vážně neklopýtla. Ba naopak, dávala mléko, poskytovala vlnu a usilovala o to, aby nebyla pastýři přítěží, ale naopak pomocí. Jednoho dne však přeci jen selhala a padla. A právě v ten moment se na ni sesypali vlci. Přišli v podobě pochybností a výčitek ze selhání a zrady, v podobě ztráty sebevědomí, pocitu viny, krize víry a strachu.

A co udělal ten, který se nazýval pastýřem? Ten, se kterým tato ovce trávila hodiny a hodiny času, kterého milovala a ke kterému vzhlížela? Byl prvním, kdo vzal nohy na ramena a nechal ji vlkům. Nevěnoval ani vteřinu, aby se pokusil vlky zahnat, aby zjistil, co se stalo. Nepokusil se ji uklidnit, pomoci jí ani ji pozvednout. Prostě jen ostatním ovcím sdělil, že on od ní dává ruce pryč, a nechal je, aby ji vyloučily ze svého středu. Nakonec ji společně vyhnaly ven.

Z pastýře se najednou stal námezdník – přesně jako v příběhu, který vyprávěl Ježíš. Když přišli vlci, námezdník utekl a nechal ovci napospas. Že by se z pastýře, který měl pokládat život za ovce, zčistajasna vyklubal pouhý hlídač, který chrání jen svůj zadek? Ne, on nikdy nebyl pastýřem. Vždy mu šlo jen o vlastní prospěch. Byl to námezdní hlídač, kterému na ovcích nezáleželo – záleželo mu jen na jeho mzdě.

A když byla ovce sežrána, námezdník se vrátil, označil padlou ovci za vlka a přesvědčil ostatní, že svým jednáním vlastně stádo ochránil. Ovce žasly nad jeho moudrostí, provolávaly mu slávu a opěvovaly, jakým úžasným pastýřem je. A tak to pokračovalo – vlci se vraceli a znovu a znovu brali další ovce. A dokud ovce neprohlédnou, bude to tak pokračovat i dál.

Jan 10:11-13
Dobrý pastýř pokládá svou duši za ovce. Námezdník, který není pastýř a ovce nejsou jeho vlastní, opouští ovce a utíká, když vidí, že přichází vlk. A vlk je uchvacuje a rozhání. Námezdník utíká, protože je námezdník a na ovcích mu nezáleží.