Pastor, zdá se, odsuzuje pády druhých proto, že ho trápí důsledky jejich chování. Vypadá to tak, že se rozohňuje nad jejich hříchy, protože něco strašně zkazili, a kdyby tak neučinili, tak by společné dílo bylo již daleko dále. Zdá se, jak kdyby jemu osobně něco zničili, jak kdyby mu ublížili. Veřejné blaho církve, jehož je pastor strážcem, někdo ohrozil a proto musí být potrestán.

Když se člověk na záležitost podívá trochu kriticky, tak čemu tento hněv pastora opravdu pomáhá? Proč to dělá? Komu tím slouží? Rozhodně nijak nepomáhá člověku, který je veřejně zostuzen. Ten je však očima pastora posledním, kdo si jakoukoliv pomoc zasluhuje. Provinilce pastor vidí jako člověka lehkovážného bez respektu a bázně a veřejně ho odsuzuje proto, aby ostatní měli bázeň. Bázeň se jeví jako jediné smysluplné vysvětlení. Zůstávají ovšem pochyby, jestli nedostatek bázně byl příčinou pádu této osoby a jestli bázeň přiměje ostatní k „dobrému životu“. Příčiny jsou často nahlíženy jako irelevantní – pastor zpravidla záležitost nahlíží tak, že kdyby dotyčný měl čisté srdce, tak prostě žije svatě. Tečka.

Celá tato hypotéza ovšem vychází z předpokladu, který se málokdo odváží zpochybnit, totiž že pastor kárá vždy pro dobro církve. Jestliže totiž připustíme, že by to dělal z nějakého jiného důvodu, tak bychom se mohli dostat do bodu, kdy nás napadne, že chybuje a pravděpodobně již mnohokrát chyboval. Každý rozumný člověk ví, že podpoří-li tento směr úvah, dostane se brzy na scestí, kde se mu vše začne hroutit pod rukama. Alternativní vysvětlení vám zde stejně nabídneme.

Veřejné lynčování provinilců může být úplně stejně konáno pro potřebu ukazovat sebe samého v dobrém světle. Použijeme-li obrat, který sám pastor s oblibou užívá: „šplhání po zádech druhých lidí“. Po každém krutém, nelítostném a nekompromisním odsouzení provinilce, totiž pastor vypadá jako dokonale svatý muž, který by nikdy nic takového neudělal. Pastor dobře ví, že čistota jeho srdce dokonale vynikne jen v situaci, kdy se bez rozpaků odváží přímočaře odsoudit záležitost nějakého hříchu. Jak by to jinak mohl udělat, kdyby nebyl čistý?

Fakt, že ostatní ze „šplhání po zádech druhých“ opakovaně obvinil, dokazuje, že velmi dobře ví, jak tento princip funguje a současně podporuje předešlé články blogu o narcismu a s ním spojeným projektování vlastních chyb na druhé. Vždyť právě tím, že druhého ze „šplhání po zádech“ přímo obviní, si pojistí, že on z toho samého nebude obviněn a navíc si pojistí, že prostor na zádech padlých bude patřit jenom jemu. Jak jinak si vysvětlit, že s pádem každého dalšího vedoucího se z něho stává  ještě mocnější vůdce, který se už nikoho na nic neptá? Vysvětlením může být, že je to svatý muž, kterého podporuje Bůh. Tuhle možnost známe – to je ta, kterou ti sám nabízí a na kterou máš jako křesťan myslet. Alternativním vysvětlením je, že lynčování slouží k rozevírání nůžek mezi bezchybným vedoucím a chybujícím lidem.

Někteří lidé k životu prostě potřebují opozici. Potřebují prožívat zápolení, naléhavost, výhry, adrenalin, které opozice s sebou přináší. Jen když si na ně někdo další troufá, prožívají, že „za to stojí“. Proto když konflikt dlouho nemají, tak ho vyvolávají. Když ho vyvolají, tak jdou přes mrtvoly. Když ho vyhrají, cítí se dobře. Proto potápí druhé a čím silnější ti druzí jsou, tím lepší.