Je skličující pozorovat, jak hluboce prorostlý a komplexní je systém, na kterém církev Nový život stojí. Jeho zhoubný vliv spočívá především v tom, jak rafinovaně brání svým členům rozpoznat jeho manipulativní povahu. Dokud se nacházíte v jeho sevření, obklopeni lidmi, kteří jsou buď jeho aktivními nástroji, nebo pasivními oběťmi, je téměř nemožné prohlédnout skrze iluzi, kterou vytváří.

Nový život si neuzurpuje pouze moc nad chováním svých členů, ale i nad jejich myšlením a identitou. Sugestivně jim vštěpuje myšlenku, že bez jeho vedení je jejich život bezcenný, že mimo církev neexistuje pravda ani bezpečí, že odchod znamená zatracení. Kdokoli se přesto odváží vymanit z jeho vlivu, okamžitě se stává terčem zpochybňování, odsouzení a různých forem psychického nátlaku. Členové jsou vedeni k tomu, aby o těch, kdo odešli, smýšleli jako o ztracených duších, které propadly lži a temnotě. Sami odchozí pak čelí pochybnostem o vlastní realitě – o tom, zda jejich myšlení není pokřivené, zda nejsou podvedeni „duchovní temnotou“, zda jejich rozhodnutí bylo správné.

Téměř každý, kdo prošel tímto procesem, se dříve či později ocitl tváří v tvář autoritativnímu pastoru Törökovi nebo jeho nejbližším spolupracovníkům, kteří mu s neochvějným přesvědčením tvrdili, že ztratil kontakt s Bohem a s pravdou. Tato konfrontace často vede k hlubokým pochybnostem o vlastním úsudku, o autenticitě vlastních myšlenek a emocí. Lidé začínají ztrácet jistotu, zda to, co považují za své názory, skutečně pramení z jejich nitra, zda jejich touhy odrážejí jejich skutečné potřeby, a zda jejich slova věrně vyjadřují jejich vůli. Tento totální rozklad identity a sebedůvěry pak často vyústí v psychické obtíže – úzkosti, deprese či pocity bezvýchodnosti. Ironií je, že právě tyto důsledky jsou církví zneužity jako „důkaz“ toho, že odpadlíci udělali chybu a že bez Nového života upadají do zmatku a zoufalství.

Tímto způsobem se vytváří začarovaný kruh, v němž strach a nejistota jen dále posilují pouto mezi jednotlivcem a církví. Každý pokus o odstup je okamžitě sabotován – ať už přímým zastrašováním, emocionálním vydíráním, nebo vštěpováním pocitu viny. Církev systematicky brání svým členům získat odstup a nadhled, který by jim umožnil objektivně zhodnotit situaci. Zabraňuje jim v dosažení širší perspektivy, ve svobodném promýšlení vlastních myšlenek a v kladení si zásadních otázek.

Ve výsledku se ocitáte v dokonalé pasti, kde každý pokus o osvobození je vnímán jako důkaz vaší slabosti, zkaženosti či nevděku. Vše je zahaleno dusivou atmosférou strachu – a jak je obecně známo, strach je věrným společníkem jakékoliv formy manipulace. V Novém životě je tento strach mistrně využíván k tomu, aby si církev udržela moc nad svými členy i těmi, kteří se snaží uniknout. Je to on, kdo činí manipulaci tak účinnou, kdo jí dává sílu zakořenit hluboko do vědomí obětí a držet je v područí i tehdy, když už dávno překročily hranice církve.