V církvi jsem byl od svých 17 let, celkem 21 let. Věřil jsem, že je to jediné správné místo, jediná pravá církev. Všechno ostatní mi připadalo zkažené, povrchní nebo ovládané ďáblem. Postupně jsem se stal součástí vedení. Toužil jsem se líbit Bohu, poslouchat ho a žít podle jeho plánu. Klíčem k tomu měla být naprostá poslušnost pastorovi a jeho vedení. Byl jsem přesvědčený, že pokud mi chce Bůh něco sdělit, učiní to především skrze něj.

Tento způsob hledání Boží vůle mě však dovedl k mnoha špatným rozhodnutím. To, co pastor jednou prohlásil za Boží plán – nebo co jsem já sám jako Boží plán pochopil – se po čase změnilo. Důsledky původního přesvědčení však nezmizely; bylo nutné je nést a řešit. Přesto mě to nepřimělo zpochybnit samotný systém víry, ve kterém jsem žil.

Každé takové selhání jsem si nevykládal jako varování, že je na tomto přesvědčení něco špatně. Naopak, viděl jsem v něm své vlastní selhání. Myslel jsem si, že jsem Boží vedení jen špatně pochopil, a proto bylo třeba být ještě oddanější, ještě poslušnější.

Jedním z důležitých témat bylo i učení o prosperitě. Na lednici jsem měl vypsané důvody, proč musím být požehnaný – abych mohl platit desátky, pomáhat chudým, podporovat církev a pastora. Věřil jsem, že když budu Bohu věrně sloužit, on se o mě postará a zahrne mě požehnáním. Toužil jsem vydělat hodně peněz, aby bylo vidět, že kdo slouží Bohu, tomu se daří. Chtěl jsem být požehnáním pro druhé – a hlavně pro pastora, který se o nás tak pečlivě staral.

Místo toho jsem ale zkrachoval. Stačilo několik špatných rozhodnutí, lehkovážnost, nezkušenost – a bylo to. Styděl jsem se a snažil se situaci vyřešit sám, aniž bych ji komukoli přiznal. Neustále jsem si kladl otázku: Proč se to stalo? Proč mě v tom Bůh nechal, když jsem věřil? Nechtěl jsem tím druhé zatěžovat, ale hlavně jsem měl strach. Ačkoliv se to nikdy neříkalo otevřeně, z předešlých zkušeností bylo jasné, že v církvi není místo pro slabost a selhání. Raději jsem tedy mlžil a skrýval své problémy, čímž jsem všechno jen zhoršil. Nakonec mi to málem zlomilo vaz.

Kombinace selhání a přesvědčení, které jsem na základě učení církve měl, způsobila, že jsem o sobě začal pochybovat a uvěřil, že jsem zrůda – zrádce, lhář a antikrist. Když jsem nakonec přiznal, v jaké situaci jsem, věci se jen zhoršily. Pastor mi vzkázal, že se ode mě oddělil, což v Novém životě znamenalo Boží zavržení. Mým dětem bylo „doporučeno“ odstěhovat se, mé manželce rozvod, a ostatním členům církve zakázali se mnou komunikovat. Pro mě to bylo jasné potvrzení, že jsem opravdu ztracen – že uz se mnou Bůh nechce mít nic společného.

Pastor mi od té chvíle stále dokola opakoval, že lžu, i když jsem říkal pravdu. Upřímně jsem chtěl věci napravit, jen jsem nevěděl jak. Ale nikdo mi už nic nevěřil. Všechno se dělo strašně rychle – tlak, rozhodnutí, očekávání… Byl to nekonečný kolotoč, ve kterém jsem se s pochroumanou psychikou ztrácel čím dál víc. Lidé kolem mě se tvářili, že vědí něco, co já ne. Ať jsem se snažil jakkoli, odpověď byla vždy stejná: že to nestačí a že sám nejlíp vím, z čeho mám činit pokání. A pokud na to nepřijdu včas, bude pozdě. Pak už nebudu zajímat vůbec nikoho.

Tak dlouho jsem se snažil najít svůj skrytý hřích, až jsem nakonec uvěřil, že jsem od narození vyvolený satanem ke zkáze světa. Přidala se deprese, sebevražedné myšlenky a všechno se začalo rychle hroutit. Pár lidí se mi tajně snažilo pomoci, aby se to pastor nedozvěděl, ale bylo to marné. Já sám jsem věřil, že jakákoliv jejich snaha je nebezpečná hlavně pro ně samotné. Někteří mě zasypávali urážlivými zprávami, jiní mi přímo řekli, ať si prostřelím hlavu, protože už není cesty zpět. Bylo to nesmírně těžké.

Uzavřel jsem se do sebe a snažil se všechny odehnat, aby kvůli mně neskončili stejně. V zoufalství jsem se několikrát pokusil o sebevraždu. Měl jsem panickou hrůzu z toho, že mé bláznění postoupí do takových rozměrů, že se stanu svému okolí nebezpečný — že budu vypadat a chovat se jako blázni, o kterých jsem četl v Bibli. Nakonec jsem svolil, že půjdu na psychiatrii – ne proto, abych se uzdravil, ale abych nikoho neohrozil. Věřil jsem, že mě zavřou, že tam zemřu a bude konečně pokoj.

Pastor mi tehdy vzkázal, abych se neopovažoval říkat, že jsem patřil do Nového života. Pečlivě si budoval svou image a jakákoli negativní publicita byla problém. Na psychiatrii jsem strávil přes měsíc a k mému překvapení jsem se začal zotavovat. Nevěřil jsem, že bych já, křivák, měl nárok na něco takového. Ale pomalu se ve mně probouzela myšlenka — možná přece jen existuje šance napravit všechno, co jsem pokazil.

Pastor to však viděl jinak – pro něj to byl důkaz, že jsem upadl ještě hlouběji do klamu. Nakonec vyhodil mě i moji manželku, protože ho odmítla poslechnout a nerozvedla se se mnou. To rozhodnutí se pro ni stalo neodpustitelným hříchem, což jí pastor opakovaně dával najevo. Jak sám říkal – pro něj to byla jen kráva.

Proces uzdravení byl zdlouhavý, ale zvládli jsme to a zůstali spolu. Protože jsme si nedokázali život bez církve představit, i přes všechno, co se stalo, jsme se opakovaně pokoušeli o návrat. Naše snahy však byly marné. Reakce byly buď žádné, nebo jasně odmítavé.

Až po dvou letech jsme přeci jen dostali šanci. Když jsme se konečně vzpamatovali, pozvali nás na rozhovor. Cítili jsme naději – možná se budeme moci vrátit, uvidíme po letech své děti a znovu budeme s těmi, které máme rádi.

Rozhovor však probíhal jinak, než jsme očekávali. Rozdělili nás, každého z nás vyslechli a pak rozhodli: „Nevěříme vám.“

Domů jsme odcházeli zdrcení, jako dva cizí lidé. Stačila jediná hodina, aby v nás zaseli pochybnosti a dokonale nás rozdělili. Trvalo roky, než jsme si dokázali připustit, že na celé situaci bylo něco hluboce špatně. Začali jsme církev sledovat zvenčí a postupně si uvědomovali, že pastor buď zapírá, nebo si nepamatuje, co nám dříve říkal. Dozvěděli jsme se o fámách a výmyslech, které se o nás šířily, i o tom, co si o nás lidé mysleli.

Ačkoliv jsme udělali vše pro to, aby nikdo nenesl škodu – nadále jsme posílali církvi desátky a uhradili veškeré ztráty, které můj krach způsobil – v církvi to zamlčeli a místo toho o nás šířili lži. Tvrdili, že jsme nechali druhé zaplatit naše dluhy a utekli, že jsme je okradli, že jsem utrácel peníze za milenku, kterou jsem si prý vydržoval, že jsem měl skončit ve vězení, kterému jsem se údajně vyhýbal, a podobně.

Tato zjištění nám dodala odvahu setkat se s těmi, kteří byli vyloučeni před námi. Nikdy jsme jim neřekli, co se o nich říkalo – jen jsme poslouchali a porovnávali jejich zkušenosti s těmi našimi. Udivilo nás, kolik věcí, které jsme tehdy považovali za neotřesitelnou pravdu, bylo ve skutečnosti jen pastorovými paranoidními představami nebo naprostými výmysly. Jeho slovům jsme věřili bez ověření, protože bylo snazší slepě přijímat to, co nám bylo řečeno, než hledat pravdu sami.

Nevím, zda pastor vědomě lhal, aby uklidnil ostatní a ospravedlnil kroky vedení, nebo zda měl skutečně „dar“ rychle zapomínat nepohodlné věci. Každopádně jeho slova často neodpovídala realitě. Nechci uvádět některé konkrétní příběhy, abych chránil dotyčné, ale opakovaně se objevovaly výhrůžky, urážky, snaha o diskreditaci lidí nebo manipulace s cílem získat jejich peníze.

Bohužel i já jsem se na těchto věcech podílel, přesvědčený, že jednám správně. Byl to začarovaný kruh, ze kterého bylo těžké uniknout. Strach ze ztráty přízně, spásy nebo rodiny držel lidi pod kontrolou. Cokoliv se stalo těm, kdo církev opustili, bylo vždy vykládáno jako důkaz její pravdivosti – neštěstí odpadlíků bylo trestem, jejich úspěch klamem od ďábla.

I nám bylo řečeno, jak špatně skončíme, a sami jsme se báli, že se tyto hrozby naplní. Ve skutečnosti to však byla jen další manipulace, založená na strachu, jejímž cílem bylo udržet si nad námi kontrolu. Už dvanáct let jsme mimo tuto skupinu, která nám vzala kus života, přátele i naše děti. Ano, neseme si následky a občas cítíme hněv, ale přesto jsme šťastní – a konečně svobodní.

A děkuji všem, kdo našli odvahu promluvit a sdílet svůj příběh nejen na tomto blogu.

Michal Č.