Čím více lidí skupinu Nový Život opouští a začíná sdílet své zkušenosti, tím zřetelněji vystupuje na povrch, jak hluboce manipulativní tato komunita ve skutečnosti je.

Mnohé výpovědi jsou šokující – obzvlášť pro ty, kdo si sami prošli nejtemnějšími chvílemi a zoufale tehdy hledali pomoc, smysl a porozumění. Každé slovo, ať už pastora nebo vedoucích, bylo bráno jako klíč. Jako pravda. Jako nápověda k tomu, jak se dostat z bolesti a znovu se „napojit na Boží plán“.

Ať už si člověk byl vědom svých chyb, nebo vůbec nevěděl, z čeho ho vlastně viní, snažil se v těchto slovech najít směr. Naději. Odpověď. Pokoj.

Ale pak… přijde zjištění, že ti, které jste považovali za vzory, duchovní autority, skoro svaté muže a ženy, si s vámi celou dobu jen hráli. Chladně. Vypočítavě. Jako kočka s myší.

Lhaní, mlžení, překrucování?
Běžná praxe.

V jejich logice bylo dovoleno vše, pokud to vedlo k „větší svatosti“. Lhát hříšníkovi? Ano. Popřít, co bylo řečeno před týdnem? Samozřejmě. A když se člověk bránil, byl okamžitě obviněn z pýchy, rebelie a lži.

„Ty dobře víš, cos udělal.“
„Už jsi tak mimo, že ani nevíš, co je pravda.“
„Já ti neřeknu, jaký je tvůj hřích. Ale pokud z něj neučiníš pokání, potvrzuješ, že jsi úplně mimo.“

Slova, která ničí identitu. Která mají za cíl jediné – zlomit vás zevnitř. Vzít vám sebeúctu, svobodu, vztah s Bohem. A přitom neříct vůbec nic konkrétního.

Výsledek?
Zlomený člověk, který je ochoten udělat cokoli:
Cokoli napsat.
Cokoli podepsat.
Cokoli přiznat.
Cokoli zaplatit.
Kohokoli obvinit – i kdyby to byla vlastní rodina.

A v tu chvíli je „hotovo“.
Máme přiznání. Máme důkaz. Máme alibi.
A hlavně: máme zbraň, kterou můžeme přesvědčit ostatní.

„Tady to máte černé na bílém! Oni jsou ti zrádci! My jsme ti, kdo očisťují církev. A kdo to nevidí, je divnej. A když se vám to nelíbí – támhle jsou dveře. Vaše jména jsou už beztak zapsaná v pekle. A anděl vás jednoho dne pohrne radlicí do hrobu, spolu se všemi ostatními odpadlíky.“ ^{** citáty z kázání NŽ}

A pak otevřete oči
Čím déle je člověk venku z takového systému a má možnost se ohlédnout, tím víc nechápe, jak mohl něco takového považovat za normální. Za správné. Dokonce za Boží vůli.

Nejen že jste v tom žili roky – mnozí desetiletí – ale navíc jste to považovali za to nejlepší místo v celém vesmíru. Místo „pravdy“, místo „čistoty“, místo „Boží blízkosti“.

A pak zjistíte, že ti, ke kterým jste vzhlíželi, se dál chovají stejně chladně a krutě. I k těm, kteří byli vaši přátelé. A že i vy jste tohle všechno kdysi považovali za správné. Možná jste se toho i sami účastnili. V dobré víře. S čistým srdcem. Ale v naprostém klamu.

A pak začnou střípky zapadat.

Jednotlivé scény, výroky, situace, které dřív nedávaly smysl, se spojí v jeden obraz. A ten obraz bolí. Ukazuje realitu, před kterou se roky zavíraly oči.

Přichází stud, smutek, zmatek, zklamání, vztek.

A nakonec otázky, které už nelze umlčet:

Jak dlouho to ještě bude procházet?
Kdy se to konečně zastaví?
Kolik lidí ještě musí projít tím samým, než se něco změní?

A právě proto o tom mluvíme.
Proto sdílíme, co jsme zažili.
Protože mlčení jen prodlužuje agónii.
A někde tam venku je další člověk, který si právě teď říká, že je to všechno jeho vina.