„Bez Boha bys nevěděl, co je dobré a zlé.“
Na první pohled to může znít jako morální vedení. Ale ve skutečnosti to často není vedení – je to podmínění.

Když ti někdo opakuje, že tvoje svědomí je pokřivené, ocejchované, nebo že tvé srdce je zvrácené, začínáš se bát mu důvěřovat.
Co když se mýlím? Co když slyším svůj hlas, ale ten hlas není Boží?
A tak místo aby se svědomí stalo vnitřním kompasem, stává se podezřelým nástrojem, který musí být neustále kontrolován vnější autoritou – pastorem, učitelem, systémem.

Tohle není cesta ke svobodě.
Tohle je cesta k poslušnosti.
A poslušnost, která je postavena na nedůvěře ke svému nitru, vede k necitlivosti vůči utrpení druhých.
Protože pokud autorita řekne, že ten, kdo trpí, si za to může sám… svědomí mlčí.
Nebo mlčí proto, že se bojí, že by se postavilo „proti Bohu“.

A právě to z náboženství dělá tak účinný nástroj moci: nepřesvědčuje lidi, že mají být zlí – jen je učí, že dobro poznají jen skrze vnější autoritu a poslušnost.
A když autorita selže, většina mlčí. Ne proto, že by necítila, že je něco špatně – ale protože už se dávno odnaučila důvěřovat tomu, co cítí.