Je to pět let, co jsem se rozhodl odejít z církve Nový život. Trvalo ale ještě pár měsíců, než jsem skutečně odešel. Měl jsem strach, co bude dál, a tak jsem hrál o čas. Lhal jsem rodičům. Nebyl jsem na to hrdý, ale dělal jsem to pro své bezpečí. Teprve když jsem byl připravený odejít a věděl jsem, že kvůli tomu neskončím na ulici, přišel den D.

Rodiče mi zavolali s onou nechvalně známou otázkou: „Jak to s tebou je?!“ Ale tehdy jsem už nemlžil. Řekl jsem jim, že odcházím, a ve stejný okamžik jsem Mikimu odeslal předem připravený e-mail oznamující můj odchod.

Rodiče mi naštěstí přislíbili výživné, ale to nijak neubralo mému zdrcení. Přestože jsem se na ten moment připravoval, zmocnila se mě nepopsatelná sklíčenost a osamělost. Se slzami v očích jsem napsal své kamarádce Wendy, že jsem odešel, a ona mi obratem odepsala, ať přijedu.

Šli jsme do cukrárny a koupili si dort. Vyprávěl jsem jí všechno. Jen tam pro mě byla a naslouchala mému plačtivému vyprávění. Už v minulosti jsme se trochu bavili o Novém životě, takže věděla, o co jde. Řekla mi, že jsem hrozně silný, že jsem dokázal odejít. Tehdy to pro mě bylo nepochopitelné – vůbec jsem si silný nepřipadal. Ale bylo to poprvé po dlouhé době, co mě někdo neodsuzoval.

Povídali jsme si asi dvě nebo tři hodiny a nakonec mi řekla, že věděla, že za ní jednou takhle přijdu. Tahle její věta mě dodnes dojímá k slzám, kdykoli si na ni vzpomenu. Já jsem totiž věděl celou dobu, že za ní kdykoli můžu přijít. A kdybych u ní neměl vždycky dveře otevřené… nevím, jestli bych tehdy vůbec dokázal odejít.