Telefonování mě vždycky trochu stresovalo, ale v tom kritickém období kolem mého odchodu z církve Nový život jsem z něj měl přímo hrůzu. Postupně přibývalo nečekaných hovorů, nejčastěji od mých rodičů. Když se k nim doneslo něco nového, okamžitě volali a spustili výslech.

Pokaždé, když zazvonil telefon, polil mě studený pot a v krku se mi udělal knedlík. Rychle jsem se podíval, kdo volá, a pokaždé se mi obrovsky ulevilo, když to nebyli rodiče ani nikdo z církve.

Ještě dlouho po odchodu jsem se zvonění telefonu lekl. Ale časem to přešlo. Uplynulo několik let a dnes už mě telefon neděsí. Už nežiju ve strachu. Telefon je prostě jen telefon.