V poslední době často přemýšlím o tom, jak jsem v Novém životě prožíval svou spiritualitu. Uvědomil jsem si, že moje osobní víra nezačala uvadat až mým odchodem – byla postupně udušována už dlouho předtím.

Jedním z nejhlubších prožitků pro mě bylo zjevování tajemství Písma. Žádný verš mi nepřipadal nedůležitý nebo otřepaný, protože jsem věřil, že skrze každý z nich může Bůh promluvit. Znalost Bible a její výklad jsem vnímal jako jeden ze základních kamenů duchovního růstu. Proto pro mě žádná otázka nebyla příliš teoretická – čtení a výklad Bible byly pro mě mystickým zážitkem.

Postupně však celé tohle kouzlo vyprchávalo. Na domácích skupinách se stále více kladl důraz na praktické otázky. Samo o sobě to není špatně – zaměření na každodenní život má své místo – ale obecné biblické otázky se začaly stávat nežádoucími. Navíc se z přenosů postupně vytratil formát otázek a odpovědí, a už se tomu ani neříkalo vyučování. Jedinou určitou útěchou v tomhle směru byly Základy, jenže ty se probíraly jen jednou – a pak už se k nim prakticky nesmělo vracet.

Čím víc tento pragmatismus sílil, tím víc pod ním moje víra ztrácela dech.