Exkluzivita spásy je přesvědčení, že pouze určité hnutí nebo společenství má přístup ke spáse duše. Zároveň si takové společenství často nárokuje výlučné právo na vztah s Bohem, božstvy nebo svatým. To má zásadní dopad nejen na vztahy s okolním světem, ale také na vztahy uvnitř samotného společenství – na jeho rozmanitost a osobní spiritualitu jeho členů.

V takovém prostředí existuje jen jedna, přesně definovaná duchovní cesta a způsob jejího prožívání. Vše ostatní je odmítáno jako blud nebo iluze. Takovým společenstvím je i církev Nový život. Duchovní prožitky zde sice mohou být intenzivní, ale vedení je tlačí do předem určených forem.

Jedním z takových prožitků je Boží přítomnost. Tu jsem, zejména při chválách, často vnímal téměř extaticky – brnění, chvění a mravenčení prostupovalo celé mé tělo, od páteře až po konečky prstů. Bez jakýchkoli pochybností jsem to považoval za projev Boží přítomnosti, za způsob, jak se mi Bůh zjevuje. Nešlo jen o prožitek Boží blízkosti, ale i o hluboký pocit spojení s Bohem.

Poprvé jsem to zažil při svém obrácení a pravidelně znovu během shromáždění – až do chvíle, kdy vedení církve mé prožitky začalo zpochybňovat. Protože moje spiritualita neodpovídala jejich představám, obviňovali mě ze lži a kličkování. Systematicky mě přesvědčovali, že s Bohem ve skutečnosti žádné obecenství nemám a ani mít nemohu, dokud nezačnu věřit a žít podle jejich představ.