Už několikrát jsem chtěl odejít. A někdy jsem to dokonce udělal. Odešel jsem s pocitem, že jsem konečně našel sílu říct ne. Ale ten okamžik svobody netrval dlouho. Brzy se v mé hlavě začaly ozývat hlasy, které mě znovu svazovaly. Ne vnější hlasy – ty jsem už neslyšel. Ty vnitřní byly daleko horší. Hlasy, které zněly jako varování, jako duchovní poplach: Co když se mýlím? Co když odchod znamená zatracení? Co když jsem právě přerušil své spojení s Bohem a ten tichý hlas uvnitř je důkaz, že od této chvíle už budu duchovně mrtvý?

Lidé zvenčí tomu často nerozumí. Nechápou, proč se člověk znovu vrací tam, kde mu bylo ubližováno. Nechápou, proč tolik lidí zůstává v prostředí, které je ničí. Proč si to nechají líbit. Jenže ti, kteří to zažili, vědí, že nejde jen o rozhodnutí nebo slabost. Jde o dlouho budovaný systém závislosti. O emocionální a duchovní pouta, která se nezlomí pouhým odchodem.

Existuje jeden velmi silný a zároveň bolestný příměr. Je to jako u ženy, která žije s násilníkem. Možná se pokusí utéct. Možná se na chvíli skryje. Možná i uvěří, že se z toho dostane. Ale pak přijde strach. Vina. Pochybnosti. Vzpomínky. A někdy i pocit, že to bez něj nezvládne. Tak se vrátí. Ne proto, že by jí bylo ubližováno málo. Ale proto, že uvěřila, že si jiný život nezaslouží. Nebo že by jinde bylo ještě hůř.

V duchovní oblasti je to velmi podobné. Člověk, který žije dlouhodobě v manipulativním náboženském prostředí, postupně přestane věřit svému úsudku. Co cítí, co si myslí, co vnímá jako pravdu – to vše je zpochybňováno. A když přijde pochybnost o vedení, je to vyloženo jako duchovní vzpoura. Ne jako otázka, ne jako právo hledat odpovědi, ale jako důkaz pýchy nebo duchovního selhání. A tak místo toho, aby člověk věřil, že slyší Boží varování, začne věřit, že je pod útokem. Že se mu ďábel snaží vzít jeho místo v Božím lidu. A že odchodem všechno ztrácí.

Když už se někdo rozhodne odejít, často to není jednoduchý krok. Je to vnitřní zemětřesení. Rozpad obrazu o sobě, o Bohu, o světě. Přichází pocit ztráty, nejistoty, vykořenění. Člověk, který byl zvyklý, že každý krok jeho života někdo duchovně vyhodnocuje, že mu říká, co je správné a co hříšné, najednou zůstane sám se svým svědomím. A pokud celé roky slýchal, že jeho svědomí není spolehlivé, protože je hříšné a klamavé, pak takový člověk jednoduše nedokáže sám sobě věřit. A co udělá člověk, který nedůvěřuje ani sobě, ani druhým? Vrátí se tam, kde to zná. I když to bolí.

A i když se nevrátí hned, nese si původní systém v sobě. Odejde tělem, ale ne hlavou. I když už nechodí na stejná shromáždění, hodnotí svět stejným způsobem. Dívá se na jinou církev, jinou skupinu, jiný způsob víry – a všechno mu připadá divné, povrchní, bez „hloubky“, bez „pomazání“. Lidé se mu zdají vlažní, nevidí u nich „svatost“, nepoznává v nich ty „pravé“ křesťany. A co hůř – i když už padl na dno, stále se dívá na svět povýšenýma očima, protože ho tak naučili. I z hlubin bolesti a duchovní prázdnoty soudí ostatní, i když by sám potřeboval přijmout uzdravení. Ne proto, že by byl zlý, ale protože tak byl zformován. Starý filtr zůstává, i když starý systém už nefunguje.

To, co se děje v těchto duchovních strukturách, má jméno. V psychologii se tomu říká trauma bonding – patologická vazba na někoho, kdo nám ubližuje. Funguje to, protože oběť střídá bolest s nadějí. S každým dalším útokem přichází i chvíle přijetí, objetí, slib nápravy. A tak se vytváří začarovaný kruh. A čím déle v něm člověk zůstává, tím víc věří, že tohle je jediný způsob, jak přežít.

Když jsem se poprvé odvážil říct nahlas, že to, co prožíváme, je duchovní zneužívání, setkal jsem se s nepochopením. V očích mnohých jsem se stal nepřítelem. Ale uvnitř jsem věděl, že nejsem sám. Že někde tam venku jsou další, kteří to zažívají podobně. Kteří odešli – a zase se vrátili. A možná znovu odejdou. Možná naposled.

Není ostuda se vrátit. Není to slabost. Je to známka toho, že zranění je mnohem hlubší, než se zdá. A že ten, kdo byl dlouho držen v zajetí, se nenaučí běhat hned po prvním kroku. A i když se člověk zatím nedokázal odtrhnout, nebo se už stokrát vrátil, nese v sobě touhu po pravdě. A ta jednou přeroste i ten nejhlasitější hlas strachu.