Nejprve jsme Večeři Páně vnímali jako připomenutí Kristovy oběti a potvrzení jednoty s Kristem i obecenství s ostatními lidmi v naší církvi. Byl to hluboký okamžik pokoje, vděčnosti a sounáležitosti.
Postupem času se ale něco změnilo.
Večeře Páně se začala nenápadně proměňovat. Už to nebyla oslava Boží milosti. Začala se vykládat jako duchovní test dokonalosti. Začalo se říkat, že kdo přistoupí k Večeři Páně ve hříchu, může zemřít. Když pak domnělí hříšníci neumírali, vykládali jsme si to tak, že vlastně umřeli duchovně. Nebylo to vidět, ale „duchovní smrt“ zněla dost vážně na to, aby výklad zůstal zachován. Prostě i když se nic z toho nenaplnilo, bylo třeba potvrdit, že tento výklad je pravda.
Později se šlo ještě dál: i ten, kdo podá chléb „problémovému člověku“, nebo od takového chléb vezme, může být pošpiněn jeho hříchem. Najednou nestačilo mít čisté svědomí před Bohem – bylo třeba i veřejně dávat najevo, že s určitou osobou nechceš nic mít. A chléb se stal nástrojem toho sdělení.
Od teologie k manipulaci. Ve chvíli, kdy ti během shromáždění veřejně nepodají chléb, natož aby si od tebe druzí chléb vzali, dostáváš tichý, ale velmi hlasitý vzkaz: „Nejsi hoden. Nepatříš sem.“
Pro mnoho lidí je to neúnosné ponížení. A přesně o to jde. Takové veřejné zahanbení vytváří tlak na podřízení, nebo tě donutí odejít. Málokdo vydrží stát mezi ostatními a vědět, že je „nečistý“ – zvlášť když se komunita tváří, že „ví proč“.
Večeře Páně se tak v Novém životě změnila na rituál moci a poslušnosti. Z události, která měla připomínat, že Kristus zemřel za hříšníky, se stala chvíle, kdy se nesmíš ani dotknout chleba, pokud o tobě někdo prohlásil, že jsi problém.
Ježíš podal chléb i Jidášovi. Neoddělil ho. Neponížil ho před ostatními. Nezastavil večeři, i když věděl, kdo sedí u stolu. Ale novoživoťácké farizejství i tuto prostou věc dokázalo „vylepšit“ – přidali další „mantinel zákona“ a zaseli další vrstvu rozdělení. Z Večeře Páně udělali nástroj nátlaku, selekce a upevňování autority.
Mantinel zákona
Mantinel zákona představuje limit, který zákon stanovuje, ale farizejové často tento mantinel přesahovali. Nejenže dodržovali zákon, ale přidávali si další pravidla a přísnosti, které zákon sám nevyžadoval (tzv. tradice starších).
Farizejství je tedy vlastně „překročení“ mantinelu zákona v tom smyslu, že člověk se zaměřuje spíše na vnější, formální dodržování předpisů, často tvrdě a bez milosti, a přitom ztrácí smysl zákona, který má vést k životu a vztahu k Bohu.
Ježíš na to často upozorňoval: Zákon je dán k životu, ne k mrtvému lpění na pravidlech, které člověka zotročují a oddalují ho od Boha.
NOVÝ ŽIVOT 