Pamatuji si jedno z kázání pastora Mikuláše Töröka, které se mi vrylo do paměti. Vyprávěl tehdy příběh o své známé, věřící ženě, která se jednou vyjádřila o jiných lidech slovy, že jim přeje smrt — snad z bolesti, zklamání, možná z hořkosti. Török byl tehdy velmi pohoršen, téměř zarmoucen. S těžkým srdcem nám vysvětloval, že tohle přece není možné. Pravý znovuzrozený křesťan, člověk, který přijal Krista, nemůže přát smrt druhému. A pokud ano, pak to podle něj svědčí o jediné věci: že dotyčný znovuzrozen nebyl.

To kázání mě zasáhlo. Bylo v něm něco opravdového, lidského i duchovně srozumitelného. Byl to hlas, který ještě dokázal rozeznat dobro a zlo, i když bylo převlečené za „spravedlivý hněv“.

Jenže čas běžel.

Dnes, o více než dvacet let později, je situace zcela jiná. V téže církvi — v Novém životě — se z modliteb za smrt nepřátel stala běžná praxe. Nejenže někteří přední členové bez ostychu přejí smrt těm, kdo „škodí Božímu dílu“, ale přímo se za to modlí. Najednou je modlitba za smrt druhého považována za důkaz duchovní vyspělosti, za znamení toho, že člověk „má srdce podle Božího srdce“. A ten, kdo takové modlitby zpochybní, se stává podezřelým — snad z nedostatku horlivosti, snad z kompromisu. Rozhodně však ze slabosti.

Kam se poděla ta někdejší bolest nad „zvráceností srdce“?

Kam zmizel zármutek nad tím, když křesťan dovolí nenávisti, aby ovládla jeho modlitbu?

Nevím, co se změnilo víc — lidé, teologie, nebo jen atmosféra, která dovolila, aby srdce lidí v Novém životě ztvrdla, aniž by si toho někdo všiml. To, co tehdy bývalo důkazem duchovní slepoty, se dnes vydává za světlo. A ti, kteří dřív „rozhodně znovuzrození nebyli“, dnes patří mezi ty nejznovuzrozenější.