Příběhy těch, co odešli, si jsou v něčem velmi podobné. Ať odešli z jakéhokoliv důvodu, mají sami sobě za zlé buď to, že některé věci neviděli dřív anebo, že je viděli, ale nezachovali se podle nich a nechali na svou hlavu dopadnout následky.

Všichni dobře víme, že je relativně snadné vynést soud nad příběhem někoho jiného – sám jsi to udělal mnohokrát. Dost možná ještě včera bys sám v klidu někoho odsoudil, na základě pár jednoduchých informací. Věci se ti vyjasní, když dojde na tebe. Celé to pochopíš, až když někdo veřejně deformuje nebo jen zjednodušuje tvůj příběh a ovlivňuje ostatní, aby vynesli soud – tehdy ti bleskne. Když to bylo o druhých, tak to bylo jasné, také jsi souhlasil. Teď souhlasit nemůžeš. Je ale pozdě. Ostatní, ti totiž řeknou, že jsi pokrytec – že jsi byl tvrdý, dokud šlo o druhé, ale hned to chceš vzdát, když jde o tebe. Jestli jsi upřímný, tak to uznáš. Copak když jsi soudil druhé, tak ses tím sám vnitřně nezavázal, že budeš lepší? Ty ses přece s každým pádem někoho jiného utvrzoval ve svém rozhodnutí, že ty to nikdy nezkazíš jako oni?!

Teď už víš, že v tom něco nesedí. Najednou tušíš, že všem těm lidem něco nedochází. Nedochází jim, že právě teď – tím, jak se k tobě staví, pokládají základ své budoucí manipulovatelnosti, nebo pokrytectví. Manipulovatelnosti pokud zůstanou. Pokrytectví pokud odejdou – tak jako to uděláš ty. Proč to vidíš jasněji? Jsi teď totiž poprvé na druhé straně břehu – znáš celý příběh, pohled z druhé strany.

Najednou víš, o jaký masakr se jedná. Přeješ si, abys prozřel dřív, než došlo na tebe, ale nešlo to. Tak to prostě nefunguje. Teď už víš, že druhá strana pravdy je minimálně stejně velká, jako ta, kterou jim o tobě řekli. Jak víš, že ji neslyšeli?

Druhá pravda příběhu je totiž jiné povahy – je niterní, neoficiální, úzce spjata s tvou osobou a s tvými vlastními prožitky – vychází z toho, jaký jsi, jaká je tvá minulost, jak jsi zvyklý vnímat realitu – zahrnuje věci, které nebylo čas sdělit, které nešly vyslovit, které vedou měsíce a roky zpět a které tě utvořili tím, kým jsi – jen ty znáš své motivy – co, kdy a proč se ti honilo hlavou. Nic z toho si nikdo nevyslechl – to je druhá část pravdy, kterou nikdo neslyšel a proto jí také nemohl říct do mikrofonu.

Druhou pravdu nelze vyslovit, když na tebe někdo křičí: „řekni celou pravdu!“ a přitom víš, že má moc ti úplně zruinovat život. V takových situacích se pravda neříká. V takovou situaci nebudeš schopen odkrýt své nitro a pohnutky. Bojíš se, že ti ten člověk řekne, že celé tvé nitro a vnímání reality je špatné. Člověk se otevírá, jen když má pocit, že je v bezpečí. Svým nejbližším, přátelům – když jsou strany rovnocenné a mají dobré úmysly. Katovi nic říkat nechceš. Kdo mu dal vůbec sekeru? A proč s ní tak máchá? Kdo mu dal pravomoc o tobě říkat, jaký jsi a proč jednáš, tak jak jednáš? To že on to dělá jinak, znamená, že ty to děláš špatně? Že nemáš nárok na život? Komu, kdy a kde se budeš moci svěřit? A proč na to dál už nemáš nárok? Proč tě nikdo v klidu nevyslechne a naopak všichni se od tebe odtahují? Vědí vůbec, proč to dělají?

Mnoho z nich tě možná bude chtít ještě zachránit. Řeknou ti: „Vyber si život!“. Říkají to upřímně a domnívají se, že pro tebe chtějí to nejlepší. Ty víš, co to znamená. Zapřít se. Zkousnout to. Poklonit se, přepsat fakta. Přijmout verdikt a druhou část pravdy ze sebe úplně vytěsnit. Nechat si jen tu první, oficiální, které úplně nerozumíš. Nevíš, na základě čeho byla určena, ale musí to tak být. Ostatní vyřkli ultimátum – když nepřijmeš oficiální pravdu, je to tvůj konec! Takže to zkusíš. Vezmeš svoji, druhou část příběhu a snažíš se jí zlikvidovat. Jak s ní naložíš? Kam ji dáš? Nejlepší by bylo najít definitivní řešení, abys dál už nebyl ve stresu – dej ji někam, kde o ni už nikdy nezavadíš, aby sis nemusel připomenout, čeho se na sobě právě chystáš dopustit. Chceš se opravdu překódovat? Můžeš přepsat svou paměť a prožitky? Opravdu to chceš? Kéž bych si aspoň mohl vybrat to, čím mám svou pravdu nahradit! Kéž bych měl aspoň nárok na to říct: „nesouhlasím“. Kéž bych měl nárok na to zapisovat tam jen věci, které taky vidím za dobré. To bych chápal jako pokání. To by byla změna MÉHO směru. Jenže já o svůj směr úplně přicházím. Mám jen ten VÁŠ! Možná je správný, ale nevím proč! Všechno ve mně řve, že umřu! Znásilňujete mě!

Dlouho budeš váhat, co uděláš. Obě možnosti jsou totiž příšerné. Chceš být pohoršením, nebo přijít o možnost rozhodování o svém životě? Neustále tenhle hlas slyšíš ve své hlavě. Dokonce ti i ostatní potvrdí, že přesně tak to je. Řeknou, že váháš, protože miluješ svou hříšnost a nechceš se změnit a přesně z toho důvodu vypadáš, jak kdybys umíral. Odstranit ze sebe hříšnost v tvém případě znamená kus sebe zabít! Jak to ale ví? To uděláš na základě toho, že ti to někdo říká? Sám vinu necítíš a poslechneš? V tomhle?!

Hluboko v sobě tušíš, že takhle to být nemusí. Nejsi taková zrůda. Šlo by oboje –  nebýt pohoršením i zůstat sám sebou, kdyby tě jen někdo vyslechl a projevil základní empatii. Kdyby ti věci vysvětlil. Kdyby šlo si o věcech v klidu promluvit, bez toho aniž by tě porcoval a chtěl tě opravovat. Kdyby ses svobodně mohl pro věci rozhodnout, až když je sám uvidíš. Kdyby k tobě přistupovali aspoň trochu rovnocenně, nedávali ti příkazy, dali ti na výběr.

Kdo je manipulovatelným, zůstane, kdo je vystřízlivělým pokrytcem, odejde a začne žít svůj život.

Většina zůstane, protože přechod z jednoho stavu do druhého neprobíhá dobrovolně – je to kapitulace. Nejprve si budeš myslet, že jsi prohrál. Že jsi úplně ztroskotal. Nezasloužíš si žít na téhle planetě. Plácáš se v tom. Musíš udělat mnoho samostatných rozhodnutí a na to nejsi zvyklý. Je to těžké. Všechno je najednou zpochybnitelné. Nemáš vodítka v lidech ani v jejich soudech.

Zjistíš, kdo opravdu jsi. Objevíš svou reálnou hodnotu. Zbavíš se propagandy a cenzury. Budeš sám sebou. Nebudeš mít strach. Nebudeš mít výčitky za to, že nežiješ jako někdo jiný. Nebudeš se stydět za svoje nedokonalosti, nebo že něco na tebe praskne. Nebudeš se bát, že ti někdo jedním rozhovorem zničí život. Nebudeš muset mít tajnosti. Budeš žít v souladu se svým svědomím. Nebudeš potřebovat, aby druzí žili jako ty, aby ses cítil dobře. Nebudeš potřebovat, aby lidé někam patřili, nebo odněkud odcházeli. Necháš druhým lidem jejich svobodu a nebudeš si myslet, že kvůli tomu půjdou do pekla. Budeš vědět, že ses dlouhou dobu pořádně mýlil a tak budeš i chyby druhých respektovat. Nebudeš soudy o nich zjednodušovat. Necháš jim jejich identitu a samostatnost. Neoloupíš je o druhou pravdu, abys do nich mohl vtisknout tu svojí. Zvoláš: „svoboda!“.