Těžko se popisuje těm, kdo nic takového nezažili, jak intenzivní je manipulace v CNŽ. Nejhorší je, jak hluboko se vám dostanou do hlavy, jak si z vás udělají loutku a získají kontrolu nad vašimi myšlenkami, pocity a chováním. Postupně si vás vycvičí k určitým reakcím, a pak je to, jako byste v hlavě měli čudlíky, které mohou podle libosti mačkat a vyvolávat reakce, které se jim zrovna hodí.

Kolikrát stačí jedno slovo nebo pohled, a v hlavě se vám rozjedou myšlenky o tom, co všechno jste udělali špatně. Přijdou pocity viny a méněcennosti, strach a bezmoc. Když si na vás došlápnou a začnou si zahrávat s vaší myslí, dožene vás to na pokraj šílenství a uděláte cokoliv, jen abyste si to urovnali – přesvědčeni, že je s vámi něco hrozně špatně.

Pak vás chvíli nechají se snažit, zařezávat a být jim užiteční, ale po čase vám zase v hlavě udělají guláš. Je to emoční horská dráha a neustálé našlapování po špičkách. Jakmile s tím jednou začnou, život v církvi už nikdy není jako dřív. A takhle vás vysávají, dokud už prostě nemůžete dál, a buď vás vyhodí, nebo odejdete sami – s totálním chaosem v hlavě.

Když na to zpětně vzpomínám, bylo to pro mě na CNŽ asi vůbec to nejhorší: že si ze mě udělali loutku a mohli si se mnou dělat, co se jim zlíbilo. Ještě teď mám občas strach, že tam ty čudlíky pořád jsou – jen už je nikdo nemačká…