V mnoha církevních komunitách, zejména těch, které jsou vedeny autoritářskými vůdci, se může rozvinout manipulativní dynamika, jež vytváří v členství pocit zmatení a viny. Tento fenomén se často projevuje ve formě nejasnosti pokání a psychologického nátlaku, což je způsobeno strachem a obavou z kritiky.

Když pastor říká, že mají členové činit pokání, ale neposkytuje konkrétní pokyny, zbavuje je možnosti smysluplně porozumět své situaci. Členové cítí vinu, ale nejsou schopni přesně určit, za co by se měli omluvit. Tímto způsobem se stávají závislými na pastorově úsudku a ztrácejí schopnost důvěřovat svým vlastním pocitům. Navíc, když pastor tvrdí, že dotyčný „dobře ví, z čeho má pokání činit“, vytváří další tlak a zmatek. Tento přístup zvyšuje pocity viny a bezmoci, protože jednotlivci si začínají myslet, že selhávají v něčem, co by měli mít už dávno vyjasněné.

Tím, že pastor odmítá poskytnout konkrétní vedení, zajišťuje si svou moc a kontrolu. Členové se stávají závislými na jeho názorech a neustále se snaží „naplnit“ jeho očekávání. Tato závislost vytváří prostředí, ve kterém se cítí jako v začarovaném kruhu, kde je pokání nekonečným procesem bez cíle.

Pod tímto tlakem se pak členové snaží činit pokání ze všeho možného, což pastor může využít k dalšímu dehonestování a k tomu, aby ukázal, že se chovají jako „pomatení“. Tímto způsobem posiluje svou moc a dokazuje, že má pravdu, zatímco oni ne. Vytváření pocitu viny se stává silným nástrojem manipulace, který znemožňuje jednotlivcům cítit se dostatečně dobří, a nutí je neustále hledat schválení.

Zajímavým aspektem této dynamiky je chování ostatních členů církve, kteří nejsou přímo pod nátlakem. Tito lidé se často tváří, jako že vědí, z čeho má dotyčný činit pokání, ale když padne konkrétní otázka „tak řekni z čeho“, skryjí se za odpověď „no to ti nemůžu říct, na to musíš přijít sám“. Tímto způsobem se distancují od odpovědnosti a posilují mocenskou strukturu ve skupině.

Tento způsob komunikace vytváří další vrstvu nátlaku na jednotlivce, kteří se cítí osamělí ve svém hledání odpovědi. Když ostatní členové neposkytují konkrétní rady a místo toho se vyhýbají otevřenému dialogu, vytvářejí prostředí, které je psychologicky vyčerpávající. Člověk, který se snaží pochopit, co je špatně, může začít pochybovat o svém úsudku a cítit se ještě více odcizeně.

Manipulativní dynamika, kterou vytvářejí autoritářští vůdci, jako je pastor Mikuláš Török, může mít devastující dopad na psychické zdraví jednotlivců v církvi. Vytváření atmosféry strachu, viny a nejasnosti pokání ztěžuje členům rozpoznat zdravé hranice a důvěřovat svým vlastním pocitům. Tato situace je nejen duševně vyčerpávající, ale také brání lidem žít plnohodnotný a smysluplný život.