„Můj Bože, jsem tvým služebníkem a dlužníkem za spasení, které jsi mi dal. Děkuji, že mi zjevuješ své pravdy a přinášíš moudrost, abych se mohl blížit tvé dokonalosti. Jsem nehodný tvé přízně, přesto jsi mne našel, oslovil a já otevřel své srdce tvému slovu. Omlouvám se ti pane za to, že jsem hříšný, odpusť mi prosím mé hříchy. Přijď království tvé, staň se vůle tvá jak na nebi, tak i na zemi,“ dopověděl svou modlitbu v duchu a postupně přicházela úleva a svědomí zatížené hříchem včerejší noci se trochu uvolnilo. 

Tohle byla prakticky už denní rutina. Věděl, že má hříšné myšlenky a snažil se to držet na uzdě a nemasturbovat každý den. Musel požádat Boha o odpuštění, jinak by se nemohl podívat sám na sebe, nemohl by vejít mezi svou rodinu studem, i když o tom jeho rodina samozřejmě netušila. Nejhorší to bylo v neděle a čtvrtky, kdy bylo shromáždění. Musel se celý den psychicky připravovat, že vstoupí mezi Boží lid a očišťovat od rána svou duši. Někdy to nezvládl, podlehl ďáblovu pokušení a vyvrcholil i v tyhle dny. Následující shromáždění bylo vždy nejpoučnější, jelikož měl strach o svůj samotný život. Čekal, že jednou Ježíš Kristus přijde po druhé a pokud by byl zrovna v takovém stavu, dočkal by se akorát věčného zatracení.

Tak ubíhaly dny a týdny. Studoval na střední škole. Stále hledal momenty, kdy se to zlomí, kdy už konečně napraví svou hříšnou mysl a začne být bohulibý. Jenže ten moment nepřicházel a čím víc se snažil, tím horší pády a zklamání ze sebe samotného přicházely. „Proč je masturbace hřích. Však mě Bůh takového stvořil, však je to biologie, však ta činnost je přirozená.“, moc dobře znal příběh o Onanovi, věděl, že jeho sémě patří pouze jeho budoucí manželce, jinak je to smilství. „Přece když Bůh dával tato ustanovení, brali se muži náctiletí. Ve dvanácti letech nabývali dospělosti. Proč já mám čekat na sex až do svatby, která bude za 10 let?“, takové myšlenky občas měl, ale rychle je zaháněl, to byl výplod jeho chlípné mysli, která se snažila si ospravedlnit svoji slabost. Zkrátka musí být silnější. Když bude více pracovat ve prospěch božího lidu, určitě mu to pomůže se zbavit hříchu a Bůh, církev se na něj konečně usměje a konečně bude vědět, že je vše jak má být. Proto chodil dvakrát týdně na shromáždění dřív než ostatní, aby pomáhal chystat aparaturu a byl prospěšný, stejně tak na konci odcházel mezi posledními, v úterý na skupiny, kde se rozebírala duchovní témata sdělená pastorem v neděli. K tomu četl pravidelně Bibli, aby k němu Bůh skrze své slovo promlouval, zpracovával si pasáže, vypisoval významy. Dvakrát do týdne chodil na klarinet, představoval si, že jednou bude moci být součástí skupiny, která hraje a zpívá při chvalách na shromážděních, které vždy předcházely modlitbám a následnému slovu. Měl ohromnou radost, že byl zapojen i do veřejných evangelizací, kde společně s dalšími interpretovali písně Martina Luthera a dalších evangelicko-protestantských historicky významných postav. Často i nějaké žalmy, zejména písně Davidovy. Ve druháku a ve třeťáku na střední dokonce s obdobnou skupinou nahrávali i biblické skladby pro děti. 

Žil dva životy. Svůj tajný hříšný život, kterého se neuměl zbavit, zkrátka to nebylo v jeho silách. Ten hříšný život se prolínal i do školy, kde měl období, kdy se vyjadřoval hodně sprostě, což byl taky hřích. Tato období se míchala s obdobím pobožnosti a evangelizace i ve školních prostorách. Naštěstí dostal do vínku určité množství výřečnosti, takže ze spousty situací se uměl vykecat, obhájit své činy. V pubertě měl období, kdy měl strach mluvit s dospělými lidmi i dívkami. Ale měl opět štěstí, to nakonec přešlo časem samo a nezůstal uťápnutým incelem. Tyto dva životy se občas scházely a občas rozcházely. V rámci svého tajného hříšného života byl součástí i online prostoru, ve kterém hrál i různé online sociálně strategické hry. Každou chvíli s nimi končil, když si uvědomoval, že ho odvádí od reality a že hry mu spasení nepřinesou a souběžně se k těm hrám opět vracel, když hledal únik ze své reality. A právě v tomhle mezidobí narazil v té hře na jednu dívku. Od začátku to mezi nimi jiskřilo, bohužel nebo naštěstí žila na druhé straně republiky, takže neměl příležitost na víc než jen hříšné psaní.

Pak ovšem zabodoval v biblické olympiádě ve školním kole a byl zaslán jako reprezentant školy do Brna, do města, kde studovala ona dívka. Dohodli se na rande, co nemělo být rande. Ve zprávách už si posílali srdíčka a vyznání lásky, teď byla otázka, jestli to v realitě bude taky tak. Státní kolo biblické olympiády proběhlo dopoledne, umístil se zhruba pátý, bylo zaměřené výhradně na katolické vidění světa.

Přišel čas na rande. Láska obou se setkala i v realitě, na jehož konci bylo srdceryvné loučení a ve vzduchu visela otázka „Uvidíme se ještě?“. On ji slíbil, že to nějak udělají a myslel to vážně. 

Věděl, že má velký problém. Věděl, že ho čeká jeho velká životní krize, možná největší v životě, možná rozhodující. To co udělá ovlivní nejen jeho život, ale spoustu dalších lidí. Rozhodně nebyl první, kdo se v církvi zamiloval mimo církev. Většina jeho vrstevníků, se kterými vyrůstal dávno z církve odešla, většinou z podobných důvodů. Myslel si, že tohle se ho netýká, že on bude vždy dobrým Božím služebníkem. Najednou jsou ale věci jinak, najednou věděl, že obojí dohromady, jeho hříšný život a jeho zbožný život, už prostě dál nejde a on si bude muset definitivně vybrat. Odchody z církve u všech jeho vrstevníků byly vždy bolestivé, náročné a velmi často to doprovázelo spálení mostů. Věděl, že když se rozhodne pro lásku, pro hřích, pak bude jeho odchod jeden z nejhorších, jaký v té církvi byl. Jeho rodiče byli vedoucí jedné ze skupin, byli v radě starších, on sám se účastnil boží služby, na skupinách dával najevo svůj zájem, porozumění Božímu slovu, vnímání ne jen reprodukování cizího. Byl majákem spravedlivých v jeho generaci. Byl slíbenou budoucností církve. Nebyl pyšný, sám sebe ponižoval před Bohem. Tyto dva světy zahájily bitvu a už když začala, věděl, že konec bude devastace jednoho z nich. Nikomu o tom nemohl říct, reakce by byla odsouzení. Tlak na rychlé rozhodnutí a vyřešení situace. Bylo by to upřímné? Je Bůh láska? Nebo je Bůh jen past co nás sváže? Mám svobodnou vůli? Je to svobodná vůle, když je jen jedna cesta správně? Jak to, že ta jedna správná cesta mi ublíží? Proč být s Bohem znamená ublížit té dívce, jak je možné, že být s Bohem znamená být neupřímný sám k sobě? Zvládl bych se podívat sám sobě do očí, když bych se rozhodl pro Boha s vědomím, že jsem zazdil svoji podstatu a lásku a s vědomím, že jsem ublížil jí? Je správné jít za láskou, když to rozbije mou dosavadně kompletní rodinu? Zlomí to mé přátele, bude to další hřeb do rakve církve bez budoucnosti. Když se rozhodnu pro Boha, ublíží to méně lidem, ale zlomím sebe. Když se rozhodnu pro ni, zlomí to můj celý svět, ale já přežiju. Kdyby existoval Bůh, který mi zakazuje milovat, chci mu sloužit? Moje srdce je tam, kde je můj poklad. Mám žít v pravdě a v lásce. To je v Božím slově, proč se to vylučuje s životem s Bohem?

Dlouhé probděné noci, týdny a měsíce. Byl zrovna ve třetím ročníku na gymnáziu, začalo se to v něm lámat. Vždy, když měl příležitost se místo školy domluvil s dívkou, aby se viděli, aby se dál poznávali, aby jejich láska pokračovala. Každým dalším setkáním si byl jistější, že jeho svět shoří, že ztratí život věčný a po smrti přijde zatracení. Chtěl být opravdový. Nechtěl žít v přetvářce církve. 

Najednou ti kteří se zdáli být ze zlata, jsou nyní nejhorší ze všech. Najednou začíná objevovat soucit se všemi odpadlíky z církve a černobílý svět začíná získávat další barvy, pohrdání okolním hříšným světem se vytrácí. Církev se snažila tak moc drakonicky dodržovat Boží slovo, až ztratila lidskost. A přestože se tak moc snaží, stejně se Církev nutně jednou stane nekonzistentní v názorech. Stejně to nezvládnou udržet na uzdě a ze společenství, které sdílí radost z víry v Boha se stane hierarchický konstrukt, kde lidé u moci jsou opilí mocí. Poddané ovečky ztratí vlastní úsudek a poslouchají jen, co řekne pastýř. Póza, masky a jedno velké divadlo, kterého se všichni zúčastnění nedobrovolně účastní. Pastor, kdysi nadšený pro budování božího lidu, vidí že boží lid se rozpadá a nic s tím nezmůže. Uzavírá se a je stále tvrdší. Přichází pro něj zrada za zradou, kdy lidé, ve které vkládal důvěru, začnou koketovat s vnějším světem. Proto musí dělat silná rozhodnutí, která se mu ve skutečnosti příčí a jako kat stínat hlavy a dál se uzavírat. Ovečky cítí tlak pastýře, který je chce chránit před vlky a proto stíná zaběhlé ovečky, aby nepřilákaly vlky ke stádu. A tak se čím dál častěji nějaká ovce oddělí od stáda a uteče. Daleko, aby ji pastýř nemohl setnout. 

Dopadlo to očekávatelně. On teď žije spokojený Nový Život se svojí partnerkou daleko od Starého Života. Po sedmi letech se sešel s otcem u nemocniční postele své babičky, otcovy matky a poznal, že ve Starém Životě se nic nezměnilo. Stále jedou v sebedestruktivní smyčce. Kéž by jednou poznali nový život ve svobodě. S vědomím vlastní nedokonalosti, vědomím vlastní chybovosti, s vědomím, že ze svých chyb se mají učit a růst, ne je schovávat a bát se reakce církve. S vědomím, že každý z nás si buduje vlastní svědomí a morálku a zodpovídá se pouze sobě a nese si ty následky, které to má v reálném světě, ne ve vybájeném světě a že jedno vyšší dobro neexistuje, stejně tak ani jedno vyšší zlo.