Jedna z nejhorších věcí na tom, když vám Mikuláš Török ukáže svoji pravou tvář, je, že to vůbec nedává smysl. Neustále se tváří a prezentuje tak blahosklonně, tak proč by mi ubližoval a proč by (o) mně lhal? Vždyť jsem mu nikdy nic neudělal a copak zrovna já bych ho mohl nějak ohrozit? Nejen, že to člověku nikdo nevěří, ale člověk začne zpochybňovat svoji vlastní příčetnost.

Dost možná je to součást jeho taktiky. Po tom, co mě Török rozbil, mi trvalo ještě nějakou dobu, než jsem uvěřil vlastním vzpomínkám a rozhodl se odejít. Teprve až příběhy ostatních mě ale definitivně utvrdily v tom, že netrpím paranoidními bludy, že opravdu jedná takto zákeřně.

Takže proč to teda vlastně dělá? Netuším, vždyť o něm vlastně vůbec nic nevíme! Nikomu se nesvěřuje, nikdy „nesundává uniformu.“ Jen hrstka lidí – jestli vůbec někdo – ví, co vlastně dělá ve svém volném čase.

Copak lze takovému člověku svěřit svůj život?

Zasláno čtenářem tohoto blogu