Štěpení je tzv. ego-obranný mechanismus, tedy mechanismus, kterým se člověk vyrovnává s negativními emocemi. Řadí se mezi primitivní mechanismy a to jednak proto, že jej můžeme pozorovat již v kojeneckém věku a také proto, že je značně zkratkovitý, nestabilní a neadekvátní.

Štěpení spočívá v rozdělování věcí, lidí, událostí atd. na absolutně dobré a absolutně špatné. Buď dobré, nebo špatné, ale nic mezi tím. Pradoxně se ale vnímaní objektu může v mžiku změnit z dobrého na špatné a naopak.
Hodnocení objektu jako špatného se totiž zakládá na projekci (obviňování okolí ze svých obtíží), tak totiž dochází k vyrovnání se s negativními emocemi – nějaký blízký objekt je označen za špatný, za zdroj všech potíží, za pronásledovatele. S tím se potom člověk vypořádá reakcí útěk nebo útok.

Chápu, že takto to může znít příliš abstraktně, můžeme si to ale ukázat na konkrétním příkladu:

Člen církve je označován za úžasné Boží dítě, všichni jsou k němu přívětiví a vedoucí mu rádi věnují svůj čas. Pak se ale něco nezadaří a najednou ze dne na den je ten samý člověk označen za vychcaného světáka, kterému se vlastně nikdy nechtělo. Člověk se pak snaží činit pokání, ale nic není dobré, nic mu nikdo nevěří. Když to ale přečká, v určitém bodě to najednou odezní. Je sice stále přítomna pachuť předchozích událostí, ale najednou začne být člověk zase přijímán, zase je úžasným Božím dítětem a je mu slibována velkolepá obnova. Jenomže to vydrží jen do dalších nesnází, pak je z člověka zase vychcaný světák a tak pořád dokola. Nakonec vše dojde do bodu, kdy je člověk označen za zdroj pohoršení, které je prý tím důvodem, proč se církvi nedařilo, a je vyloučen (nebo odejde sám) a následně jej od sebe všichni odříznou a nadále ho pošpiňují jako nepřítele a pronásledovatele církve.