Attachment, slovo obvykle překládané jako citová vazba nebo přilnutí, je zásadním jevem ve vývoji lidské osobnosti. Teorie attachmentu vznikala v průběhu 50. let a dále byla upravována. Opakovaně byla experimentálně potvrzena.

Tato teorie popisuje, jak vztah kojence a batolete k jeho primárnímu pečovateli (pro zjednodušení dále jen matce) zásadním způsobem ovlivňuje budoucí vztahy jedince a jeho schopnost se adaptovat a vypořádávat s úzkostí. Člověk se totiž rodí do pro něj velmi nehostinného prostředí, ve kterém je zcela závislý na své matce. Ta by měla svému dítěti poskytovat bezpečí a útěchu a to nejen naplňováním jeho fyziologických potřeb, ale hlavně projevy náklonnosti a empatie. V takovém zázemí může dítě prozkoumávat své okolí s důvěru, že pokud projeví úzkost (např. pláčem) matka ho přijde utěšit. Důležitou součástí utěšování je adekvátní reakce k pocitům dítěte (např. pofoukání bolístky), skrze které dítě poznává samo sebe. U všech poruch attachmentu, které si rozvedeme dále, se tedy vyskytují i problémy se vztahem k vlastní osobě.

Na základě toho, jak dítě projevuje úzkost a jak matka reaguje na projevy úzkosti dítěte, dělíme attachment na čtyři typy – jeden zdravý a tři nezdravé.

Typ A – vyhýbavý: Tento nezdravý typ attachmentu vzniká, pokud matka reaguje odmítavě na pláč a jiné projevy úzkosti dítěte. Dítě se tedy učí svou úzkost skrývat a přítomnost matky si získávat tím, že bude „hodné“. Takovíto lidé mívají v dalším životě problém se sebepřijetím a strachem z odmítnutí. Často před ostatními skrývají své emoce a snaží se zasloužit si náklonost ostatních přívětivostí a ochotou, která je nezřídka až podlézavá. Jedná se tedy o lidi v angličtině označované jako „people pleaser“.

Typ B – bezpečný: Takto je označován zdravý typ attachmentu. Ten umožňuje lidem rozvíjet zdravé vztahy, ve kterých je vzájemná důvěra a zároveň jsou nastaveny a respektovány zdravé hranice. Takovýto lidé mívají zdravý vztah k sobě, stresující situace obvykle dobře snášejí a mají vytvořenou tzv. podpůrnou síť.

Typ C – protichůdný: Tento nezdravý typ attachmentu vzniká, pokud matka není v péči konzistentní – někdy reaguje a někdy ne. Dítě se tak učí „přehrávat“ projevy úzkosti, aby pozornost matky získalo a i po získání pozornosti matky často nadále projevuje úzkost nebo hněv. Takovíto lidé mají v dalším životě tendenci zveličovat svoje problémy a ve vztazích neustále vyžadují pozornost a ujišťování o náklonnosti – mají strach z opuštění. V důsledku toho bývají žárliví, snadno se urazí a mohou svými přehnanými reakcemi snadno vyvolávat konflikty. Jedná se tedy o lidi v angličtině označované jako „attention seeker“.

Typ D – nevyzpytatelný: Tento krajně nezdravý druh attachmentu vzniká, pokud matka dítě týrá. Dítě při něm prožívá zásadní rozpor – matka je mu zároveň zdrojem bezpečí i nebezpečí. Chování dítěte je proto nekonzistentní, někdy se chová jako typ A, jindy jako B a jindy zas jako C. Žádné z těchto chování mu ale nepřináší významnou úlevu od jeho stálé úzkosti. V dospívání mají tendenci k rizikovým aktivitám (promiskuita, návykové látky, kriminalita) a mají významně zvýšené riziko rozvoje poruchy osobnosti. Chování těchto lidí je značně nekonzistentní, ale ke vztahům přistupují v zásadě dvěma způsoby – buď se vyhýbají jakékoliv formě intimity a své potřeby řeší krátkými intenzivními vztahy, anebo jsou ve vztazích vysoce kontrolující. Na jednu stranu se bojí partnerova opuštění, ale zároveň mají neustálý strach, že jim partner chce ublížit – snaží se proto mít partnera neustále pod dohledem. V angličtině se tento typ člověka označuje jako „control freak“.

Nutno podotknout, že porucha attachmentu nemusí být způsobena jen matkou, ale může ji zapříčinit i vrozená porucha na straně dítěte (např. porucha autistického spektra, ADHD, emoční nestabilita, poranění mozku při porodu atd.)

Attachment tak udává náš obecný přístup ke vztahům v životě. Nicméně další vztahy ho ovlivňují. Bezpečné vztahy postupně vedou k „zahojení attachmentu“ a naopak nezdravé vztahy poruchu prohlubují, nebo ji mohou u zdravého jedince způsobit. Obecně platí, že čím je vztah ranější a čím déle trvá, tím větší má na osobnost člověka vliv.

Proč zde uvádíme toto psychologické okénko?

Abychom reagovali na opakované pastorovo tvrzení, že „ve dvaceti letech se už člověk nemá co vymlouvat na vztah s rodiči“.

Domníváme se, že každý člověk je ovlivněn výchovou natolik, že se od ní úplně nemůže – a tedy ani plně nemá chtít – oddělovat. Tím, že pastor druhým tvrdí, že to je v jejich případě nutné a že se o to mají snažit, se velmi pravděpodobně jen snaží podtrhnout, jak on sám se dokonale vypořádal s vlastní minulostí a tím pádem je i kompetentní druhému takto promlouvat do duše.

To je však paradoxní. Je totiž velmi pravděpodobné, že právě pastorova potřeba promlouvat druhým do duše, dominovat, kontrolovat a napadat druhé, pramení ze stále nevyřešených – a pravděpodobně nevyřešitelných – traumatizujících zkušeností. Jeho dětství je však naprosto tabuizovaným tématem. I proto se lze domnívat, že právě pro nějaké své vnitřní strachy si vynucuje oddanost a má potřebu se vykreslovat jako mačistický guru svítící na cestu všem těm zoufalcům okolo. Přičemž pravdivý vůbec nemusí být ani jeho pohled na sebe, ani to, jak vykresluje druhé.

Pokud bychom tuto hypotézu rozvinuli dále, poukazování na chatrný stav napomínaného a zpochybňování jeho rodinného zázemí, může mít za cíl dotyčného přimět k ještě většímu obdivu a oddanosti právě vůči pastorovi samému. Při bližším pohledu tak uvidíme jasné prvky manipulativní techniky gaslightingu, které jsme podrobněji popsali již v několika dřívějších článcích.