V anglicky psané literatuře na téma autoritářských náboženství, sekt a kultů se často setkáváme s pojmem „spiritual abuse“, česky duchovní zneužívání. Co to vlastně znamená a proč je důležité o tom mluvit?

Velmi stručně by se to dalo popsat jako potírání svobody vyznání, tedy nucení člověka k vyznávání víry, bránění člověku ve vyznávání víry, napadání, ponižování nebo diskriminování člověka pro vyznávání víry a také vyhrožování výše zmíněným.

V praxi to znamená např.:

– nucení mládeže k obrácení
– vyloučení z církve, nebo jiný trest, pro vyjádření nesouhlasu s učením nebo vedením církve
– vyvíjení nátlaku na člena, aby se rozvedl s vyloučeným partnerem
– rozvod s partnerem pro jeho vyloučení
– vydědění, nebo vyhození dítěte z domu pro jeho vyznání, nebo proto, že je bez vyznání
– zákaz křtů, které nejsou organizovány danou církví
– zákaz účasti na Večeři Páně
– odmítnutí oddat, nebo sloužit zádušní mši
– nucení ke zpovědi nebo pastoračnímu rozhovoru
– zákaz vyzpovídávání se jiným než církví určeným lidem
– nevraživé chování vůči odpadlíkům
– nucení k setrvání v manželství
– nucení vychovávat děti k víře, nebo jejich indoktrinace bez vědomí rodičů
– opuštění seniora příbuznými pro jeho vyznání, nebo proto, že je bez vyznání

Všechny výše zmíněné praktiky jsou závažným porušováním lidských práv a řada z nich je trestným činem. Přesto se s nimi v křesťanských církvích a domácnostech neustále setkáváme a pokud bychom sestavili žebříček, CNŽ by se umístila na vysokých příčkách. Členové církví si ale takové jednání nezřídka nechávají líbit a církvi tak bez větších problémů prochází. Je proto důležité o tomto problému mluvit, aby se lidé nebáli postavit se za svá práva.