Přepis kázání Mikuláše Töröka:

Jakou byste udělali jakousi základní charakteristiku církve?

Kdybychom si dali tu práci, tak dojdeme k nějaké obecně uznávané základní charakteristice církve, která by byla přijímána téměř ve všech církvích, kolik jich jen je. Souhlasíte, že něco takového lze udělat?

Pak se ale ovšem nabízí prostá otázka: Proč je tolik církví, když se všichni shodnou v tom, jaká má být?

Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď čistě proto, že v tom hrají roli osobní či skupinové zájmy. Anebo přestože se shodneme na tom, čím má církev být, tak když dojde na to o co, konkrétní skupině či jednotlivci jde, tak se začneme rozcházet. Vyskytují se asi oba dva důvody, nicméně troufám si říci, že ten druhý převažuje. Církve se rozcházejí z nejrůznějších přesvědčení na tom, co lze tolerovat, co má mít jakou prioritu a tak podobně.

A o co jde tedy nám? K čemu je ten Nový Život?

Od samého počátku smysl a důvod existence tohoto sboru je v tom, že tedy opravdu chceme žít podle Božího Slova, podle Jeho vedení, poslouchat Boha ve všem a z žádných okolností neupřednostnit nic, co je z jiného zdroje (nebo jak to mám vyjádřit).

Pokud toto včetně celého zkoupání Písma, mělo být upozaděno a tato církev by měla existovat jen proto, aby se věřící měli kde scházet nebo něco takového, tak k čemu to je? To se úplně klidně můžou scházet někdy jinde! To můžu jít rovnou do důchodu a hotovo.

Stejně jako v přirozeném každodenním životě, můžeme kolem sebe v nejrůznějších situacích spatřovat, že věci nějak zchátraly. Jako když se nastěhujete do nového bytu a všechno je krásné, bílé, neporušené.  První čmouha je strašná. Pak si člověk zvykne, že věci nejsou úplně ideální a nějak to chvíli jde. Až jednoho dne ti dojde, že to je hrozné a musí se něco udělat. Musí se vymalovat, vyměnit podlahu, nebo něco takového. Musíme vzít na vědomí, že tady na zemi tomu, obávám se, podléhá všechno.

Sice jsme zplozeni z neporušitelného semene Božího slova, naše tělo je dále porušené a všude kolem nás je porušenost, takže se člověk neustále nějak smiřuje s tím, že něco není dokonalé. Je to běžné a člověk to vlastně dělá ve všech oblastech svého života. Akorát že by to mělo být tak, že když je to příliš, tak je potřeba s tím něco provést. Opravit, vymalovat, uklidit, a tak.

V tom jak chceme poslouchat Boha a řídit se Božím slovem do toho patří téma, které tady už nějaký týden probíráme. Začalo to tím, že jsme si začali říkat: „To nějak už není možný. Vždyť ty děti se obracejí čí dál později a je to nějaké čím dál plytčí.“ Tak nastala změna, vrátili jsme se k tomu, že tak nějak kolem toho dvanáctého roku by se mělo něco začít dít. A ono se začalo něco dít!

Jenomže to přineslo s sebou další události a další otázky. Totiž to, že jsou teda nějaká očekávání a požadavky na vedoucí na jakékoliv úrovni. Jeden ze základních přehledů lze nalézt v epištolách Timoteovi a Titovi, nicméně musíme být objektivní, je tam řeč o požadavcích na diakony a starší. No dobře, jsou tu diakoni a starší a pak je co? Co je dál?

V jisté míře to platí na všechny. Na všechny starší, všechny vedoucí, potažmo všechny věřící. Můžeme říci, že rodiče jsou jakýmisi vedoucími doma. Proto se také musíme podívat na téma důvěry k vedoucím. Čímž se automaticky dostaneme i k důvěře k rodičům. Je bláhové si myslet, že v tomto uděláme nějaké opatření a ono se to hned všechno změní. Je to jak s tím virem. Ono trvá, než se ta změna projeví.

A velmi často se setkávám s tím, že někdo něco totálně zkoní, pak to vyzná a čeká, že hned věci budou automaticky jako dřív a v pořádku. Věc se má tak, že je třeba říci: „Takhle to dál nejde.“ Nemůžeme přeci říkat, že učení Božího slova bereme vážně a prostě se smířit s tím, že lidé takhle selhávají. Vždyť to má dopad dál na to, co si ti lidé mohou dovolit říkat, má to vliv na důvěru! Nejen na důvěru k vedoucímu, ale důvěru k systému.

Kde ji potom lidé mají vzít? Když by se lidé rozváděli jeden po druhém, tak si každý řekne: „může vůbec někdo uchovat normální manželství? Lze se vůbec spolehnout na Písmo, že tohle bude fungovat?“ My přece nemáme zastávat jen nějaké učení, ale být i důkazem toho, ŽE TO PROSTĚ FUNGUJE!

No a i z tohoto důvodu bychom měli mít trošku větší vážnost vůči těm, kdo nějaký úřad zastávají. Když to budu trochu parafrázovat: „Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.“

Takže, co lze dělat?

No – dle uvedených kapitol, je potřeba takového vedoucího je prostě odstavit. A na to hned někteří řeknou: „Aha, tak teď je nám jasné, že měli pravdu ti, kdo říkají, že chceš dělat všechno sám.“ No jo, ale je to tam napsané.

Takže dát nové vedoucí. Prostě a jednoduše – nejsou. A to není vina těch stávajících. Rozhodně ne převážně jejich vina. Jestli nesouhlasíš, tak můžeš vystoupit a vzít jejích práci. Nemusíš po nikom hned házet kamenem, spíše se snaž, abys byl použitelný a mohl zastat takovouhle práci. Ale takoví lidé nejsou. Jestli by někdo měl dojem, že jsem se zmýlil a ukřivdil mu – že jsem na něho zapomněl nebo něco takového – tak ať přijďte a promluvíme si. Já si myslím, že se nikdo takový neobjeví.

Říci, že není divu, že nikdo není, když lidé vyrůstají pod takovými pochybnými vedoucími, to je CHATRNÁ a nekorektní výmluva. To je jako říci, žádné dítě z nevěřící rodiny se nemůže obrátit a sloužit Bohu.

Ještě lze tedy zvolit jednu cestu – dá se jít jinam. Nojo – jenže už je to takový, že skoro kamkoliv půjdeš, tak narazíš na ty, kdo zde pokání/nápravu odmítli a odešli tam, kam bys mohl jít. Skoro nikde už nenajdeš místo, kde by někdo takovej nebyl! Tak aspoň ten rozdíl je zcela evidentní v tom, že se o tu nápravu teda rozhodně snažíme!

Když se ohlédneš, můžeš si vybavit všechna jména vedoucích a zjistíš, že vždycky se objevil jeden jev. Vždycky se našel nějaký jedinec, který ten pád vzal jako záminku pro zdůvodnění své neposlušnosti: „jak bych mohl poslouchat takového vedoucího.“ Jenže většinou se ukáže, že to jsou lidi, kteří nechtějí poslouchat nikdy nikoho! Takovýto postoj je naprosto sebezničující. Jakmile se někdo vyhýbá poslušnosti, tak to je samo o sobě velká škoda. Ale když si to ještě takto zdůvodňuje, tak je po něm. Je to jen otázka času, než se to projeví, ale je po něm. Konečně má důvod a pak už svou svéhlavost a nepoddajnost nemusí řešit. TO JE KONEC!

Je ještě vůbec nějaká další možnost? Myslím, že ano. Výchozím bodem může být to, že člověk zaujme postoj: „dobře, může se stát, že člověk přehlédne nějaké to chátrání, řekne si, že to je škoda a snaží se nějak jít dál, ale utvrdí se v tom – že JÁ NA ÚPADEK NEHODLÁM PŘISTOUPIT, A HOTOVO!“

Když se rozhodneš dát věci do pořádku, že teda už pořádně vymaluješ, tak je to vždycky zásah do tvého komfortu. Nemůžeš čekat, že ten večer se normálně natáhneš na kanape a budeš koukat na televizi. Kanape i televize budou nejspíš pod igelitem. Takže samozřejmě je nějaký takový moment, kde to je složitější – ale když na to přijde čas, tak je to prostě potřeba udělat. A kdo to přijme a poddá se Bohu, tak se obnoví. Obnova není to, že se věci změní tak, jako by se nikdy nic nestalo. TO NEJDE. Když se něco stalo, tak se to stalo. A s tím, co se stalo, musí člověk žít. Nemůže to nechat zmizet.

Ale není to jenom o selháních. Co je mi po tom, jestli vedoucí selhal nebo neselhal. Když nesplňuje požadavky, tak basta – je potřeba ho vyměnit. Pochopte, že tak je to tam napsaný! Ta motanice věcí, které něco způsobí, přihrají nebo nějak mají vliv na to, že někdo selže, to je tak složité, že to prostě nemůžeme rozmotat. V řadě případů tedy rozhodně ne. Jednoduše tedy – tak se vymění a je to. Nojo, jenže ale co když není kým??

Tak se odvolá, odvolá, odvolá….a jaký bude výsledek? Nikdo se na mě nemůže zlobit, ale já nemůžu s přibývajícím věkem dělat čím dál víc. To přece není normálni?! Co byste asi chtěli??

Takže je nějaká jiná náprava? Musíme říct: „zkusíme to.“ Prostě se musíme podívat na to, jaká jsou Boží očekávání, jací máme být a k tomu udělat, co se jenom udělat dá, dokud to jde. Buďto se tomu někdo podvolí anebo skončí a bude k ničemu.

Je potřeba se zastavit a podívat se na to, co že se to vlastně děje, jestli jsem opravdu udělal vše, co jsem udělat měl, jestli to opravdu není moje vina, že se děje něco zlého a tak. A to tedy vůbec není sranda, něco takového říct! V tomhle když se spleteš, nebo si něco nepřipustíš, tak je to opravdu úplná katastrofa. Totiž pozor – tady nejde o tebe v první řadě! Přece se nechceš proviňovat vůči druhým, vždyť je to strašné!

Co lze tedy udělat pro nápravu těch dětí? No, máme problém, který vůbec není jednoduchý. Kam až jít? A kdy to ukončit? Vidíme různé scénáře: Nekonečné snahy pomáhat s naprostým ignorováním skutečnosti. Člověk si pak říká, o koho tam vlastně jde? Jde o ty děti, nebo o nějaký sobecký zájem? Navíc se to děje bez té sebereflexe – jenom je ta snaha, že mu musíme pomoci. A přitom ten člověk často vůbec nevyhodnocuje, co že to on vlastně udělal špatně. To zanedbání se kolikrát vůbec neřeší, jenom je jakási snaha a naděje. A tak občas razantně vystoupí, a jelikož to nemá žádný účinek, tak se zase vrátí k tomu, že je hodnej. Prostě naprostý zoufalství.

Druhý problematický přístup bych nazval „příliš snadný konec“. Minulý rok byl ještě malý na to, aby rozuměl a dnes je již příliš velký a zjistili jsme, že chce něco jiného a nic s tím neuděláme. A za týden je to vyřízené a ten člověk vůbec nepřipustí, že by cokoliv bylo špatně. Bez kloudné sebereflexe. Někdy lidé do toho ještě motají to, že život ve víře, je život bez pochybností a i tím si pomůžou, aby se opravdu nemuseli zamyslet a „pochybovat“. Přitom by si svůj přečin dost možná měli uvědomit a činit pokání! V těch uplynulých týdnech proběhla jednání v podstatě se všemi vedoucími a teda věřte tomu, že bylo o čem mluvit. Než začneš ale ohrnovat ret, tak mi řekni, co je s tebou! Co můžu čekat od tebe? Kromě toho současného stavu…

Objevil se ale ještě třetí přístup, že „na tom vlastně vůbec nesejde“. Vlastně se to člověka ani nedotkne. Zdá se, že to celé je nějak úplně jinak chápáno. U těch dětí to lze těžko vyjádřit, tak to budu ilustrovat na manželství. Někteří lidé spolu sice uzavřou manželství, ale nikdy k tomu jako k manželství nepřistoupí. Vzali se, chvíli byli spolu a rozejdou se, aniž by jim to vůbec vadilo! Ještě řeknu jiný případ – drastický.

Všichni říkají, že je několik scénářů, co prožíváš, když zabiješ druhého člověka. Někteří něco prožívají tak silně, až se dopracují k tomu, že tedy skutečně mají pocit, že k vraždě mají oprávněný důvod. Někdy je to ale bez důvodu. Vlastně všichni ale říkají, že poprvé se z toho všichni sesypou a pozvrací… a nějaké zdůvodňování moc nepomůže. Pak jsou ale lidé, kteří nepocítí vůbec nic. Prostě jdou a náhodně někoho na ulici oddělají, jako by mu šli podat leták.

A vidíme i u těch dětí, že něco jen tak udělají a jakoby se jich to ani nedotkne. To je psychopatický! To se nedá říct jinak, že to je totální ušinutost. Asociální psychopat.

Ty tři případy, které jsem tady řekl – jeden je horší než druhý! A tohle prostě mezi námi nebude –  a hotovo! Postaráme se, že to mezi námi nebude. Cesta ale samozřejmě nemůže být jenom v odvolávání. Musíme usilovat o nápravu.

Ještě přidám jeden argument, který je také ušinutý. „No ale vzpomeň si, jak my jsme jednali, když jsme byli mladí.“ To je teda hodně hloupý alibismus. Jestli takhle mám přemýšlet, tak na co tady jsem?

Pravidla v novém zákoně jenom ukazují na něco daleko hlubšího a když se lidem neozřejmí, tak jsou pro ně břemenem, které nedokáží ani dodržet a celé to nefunguje.

Podívejme se do 18. kapitoly Matoušova evangelia. To je úžasná kapitola. Rozumíš těm prvním šesti veršům? Co to je za přechod před pátým a šestým veršem? Jak to souvisí s tím, že se ptají, kdo je nejvyšší v Božím království s tou odpovědí, že těm, kdo někoho pohoršili, by bylo lépe, kdyby se nenarodili a utopili se v moři? To je přeci odpověď na jejich otázku! Musí být nějaký důvod, proč jim to takto říká. Proč do toho motá Ježíš tu záležitost s pohoršením? Protože to patří k té úplně základní charakteristice toho, kdo je kdo. Ten je velký, komu na těch druhých záleží a do toho patří i to, že přeci za žádnou cenu, nemůže pro ty druhé být kamenem úrazu, klackem na cestě. Kdo toto nechápeme, je v Božím království nula, nic, nepoužitelný. Něco udělá a jediné, o co se stará je, aby mu Bůh odpustil – to je strašný! Jak je možné, že někteří něco strašně zkoní, ale je to vyřízené, jelikož to už vyznali a Bůh jim odpustil…? Vůbec si neuvědomuje, že něco někomu způsobil!! To je sobectví v úplně krystalické podobě. Druhému ublíží, ale jediné, o co se stará je, aby jemu to Bůh odpustil. To je strašný!!

Každý hřích, každá nedbalost, každé sobectví, každá liknavost, je pohoršení. To všechno, když člověk dělá, tak vyvolává dojem, že tak se dá žít. Když tak jednají rodiče nebo vedoucí, tak to navozuje dojem, že já mohu také. To je úroveň uvažování, kterou popravdě řečeno převážná většina křesťanů nemá. Uvažují jen o svém provinění. Když to mají sami „vyřešené“, tak druhý ať si trhne. A navíc, do toho počítají jen vyjmenované hříchy. A nepočítají do toho třeba tu liknavost, nedbalost, jednají tak, že to není potřeba brát zas tak moc vážně. Nojo – ale co si druzí pomyslí, když uvidí tvé jednání zrcadlící tvé přesvědčení, že to není potřeba brát zas tak moc vážně…?

Těch prvních deset veršů je o tom, že je prostě hrozné někomu ublížit. A kdo toto nechápe, není způsobilí vůbec k ničemu! Na co sáhne, to zkazí, protože se stará jen o sebe a své spaseníčko, jenom aby jemu Bůh odpustil a všechno ostatní je mu ve skutečnosti úplně ukradený!

A tak i rodiče by měli někdy dětem umět říci: „uznáváme, že to a to jsme tedy opravdu zkazili.“ Jenže někteří to vůbec neřeší, jelikož Pán jim odpustil. Nejprve je ale potřeba sebereflexe a pokání a teprve pak se mohu radovat z toho, že někdo druhý činí pokání a je mu odpouštěno. A jelikož vím, že takto to funguje, tak se přeci nemůžu ani vůči druhému dopustit podvodu, že bych mluvil o odpuštění, když nevidím pokání! To přeci nemohu udělat! Musím učinit důkladnou sebereflexi, kdy se mohu před druhé postavit a říci, to a to jsem udělal špatně, a v tomto jsem se napravil a stejně tak to čekám i od tebe. I od tebe vyžaduji pokání, a když ho neučiníš, tak ho nepřijmu.

Nakonec v té 18. kapitole je pak naznačen takový zkušební kámen celého toho dění – tedy jestli se člověk řídil tím, co si přečetl na začátku. V závěrečné třetině kapitoly je příběh služebníka, kterému bylo odpuštěno. Na jeho příběhu je vidět ta zarážející věc, že hned poté, co jemu bylo odpuštěno, se opět projevilo jeho sobectví a že nic z toho, co dříve tam bylo napsáno, se ho nepřichytilo ani trochu. Ve třetí kapitole Jakuba je napsáno: „nebuďte mnozí mistři“. Úplně klidně to můžeme rozšířit. Někdo se ještě ani nevyhrabal z toho svého, ale už je tak chytrej vůči někomu jinýmu – to zní teda divně. A ne, že by se to nevyskytovalo!

Dějí se dvě věci, obě dvě jsou špatně. První je, že vlastní selhání se zbagatelizuje a jedeme dál. Druhá je, že ten člověk selhal a tím pádem už jednou pro vždy už nemá co říkat. „já jsem přeci také dělal všechno možný, takže to těm svým dětem také nemohu vyčítat.“ Jeden v tom ještě včera byl až po uši a dneska už druhým vykládá, co mají dělat a druhej už nikdy nikomu nic neřekne, protože jednou kdysi dávno se něčeho dopustil. Obojí je špatně!

Pokud se někdo ptá, kdy bude moci opět děti napomínat, poté co se sám něčeho dopustil, tak VŮBEC NIC NEPOCHOPIL! Měl by vědět, že na tohle žádná poučka neexistuje. Musí prožít to, že je hrozné, čeho se dopustil a uvědomit si, že teď opravdu nic říkat nemůže a nesoustředit se nažhaveně na to, kdy bude moci opět mít tu pitomou autoritu! Měl by se soustředit na to, aby byl ku prospěchu a ne, aby tam takhle překážel!

K tomu pokání neoddělitelně patří to, že se člověk obnoví, jak to jenom jde, aby zastal to, co je mu svěřeno. Teď zrovna byla taková situace, kdy jsem se v reakci na nějaké události podíval na vedoucí s údivem: „vy na tohle fakt nic neřeknete?“ A bylo zřejmé, že pocit tajícího másla, je jim nepříjemný. No dobře – tak se ale seberte anebo rezignujte. Ale třeba v rodině nemůžeš říct: „tak rezignuj.“ Jako dát děti někomu k adopci? Není kam uhnout.

Takže tudy vede cesta. Bylo by krásné, kdyby z těch mladších, starších nebo letitých křesťanů byl někdo, komu by se dalo říci: „je mi líto, s tím vedoucím jsou problémy – vezmi to za něj“. NENÍ KOMU. Pomalu není komu ani na to, aby vykryl jednu skupinu. I u toho člověk trne, jak to dopadne. Což je špatný. Ale jak říkám a jak je v Božím Slově napsáno, milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému. Takže kdo bude chtít, ten se obnoví a kdo se neobnoví, půjde z kola ven. Za rok už nikoho nebude zajímat, co řekne.

Nelze nikomu nařídit, aby stál o to poslouchat, co říkáš. U někoho to za to stojí a u někoho ne. Všímej si, koho zajímá tvůj názor. Nejen v církvi, ale třeba i v práci. Ani vzpomenout si nemůžeš? To je divný. Já věřím tomu, že je takový nedostatek Bohu vydaných lidí, že každý, kdo to udělá, je okamžitě vítán v klubu a že sám Bůh se postará o to, aby na takového člověka nějak poukázal. Není možný, aby někdo byl tak úžasně skvělý, akorát ho nikdo nepotřebuje. A když tě nikdo nepotřebuje, tak chyba není u druhých. A vůbec nic v tom nemění, jestli má někdo nějakou funkci, nebo ne.

A zakončím to tím, že teda rozhodně nehodlám přistoupit na to, že tohle škrtneme a támhleto škrtneme, až nakonec se úplně vytratí, jaký je rozdíl mezi touhle církví a támhletou církví – U TOHO JÁ NEMUSÍM BÝT. To mě nezajímá. Takže dokud mám sílu, tak to budu dělat takhle. A pokud by to nešlo, léta mám – tak co? A tak buďto se vám to líbí a nebo ne. A to se uvidí.