Vyrůstal jsem v církvi Nový život a jako většina ostatních jsem byl vychován silně indoktrinačním stylem výchovy. Její nedílnou součástí bylo nejrůznější strašení – peklem, vytržením, démony –, ale nejděsivější pro mě byla údajná absolutní korupce člověka světem, pokud v něm žije. K smrti mě děsila představa, že se stanu zlým, sobeckým a bezohledným člověkem, a věřil jsem, že jedině církev Nový život pod autoritativním vedením Töröka mě dokáže ochránit před tím, aby ho ze mě svět udělal.

Než jsem z církve odešel, bál jsem se mnoha věcí, ale ze všeho nejvíc mě sužoval tento strach z morálního bankrotu – dokonce mnohem víc než strach z pekla. Jak jsem se ale dostával do soukolí podivných intrik a manipulačních her vedení církve a mé vlastní rodiny, začalo mě to svým způsobem měnit. Můj hluboký strach o moji integritu se promítal do strachu z vyloučení.

Začal jsem si dávat pozor, co komu říkám, s kým se bavím, jak se tvářím, a začal jsem pravdu ohýbat tak, abych lidem říkal to, co chtějí slyšet. Dokonce i vůči lidem ze světa jsem se tehdy choval zvláštně, kolikrát i nekorektně. Když jsem pak ztratil důvěru ve vedení církve, moje rozhodnutí odejít nebylo jen o tom, že už tam nedokážu zůstat, ale i o tom, že už jsem to nepovažoval za správné.

Po svém odchodu jsem se postupně naučil věřit svému morálnímu kompasu a poznal jsem integritu, jakou jsem si v Novém životě nedokázal ani představit.